Dnes byl v televizi krátký šot o legendární Škodě 1000 MB, u příležitosti jejích 55 narozenin. I zalila mě vlna nostalgie ze vzpomínek na dětství. Hlavně na cesty k jedinému jižnímu moři, k němuž se tenkrát bez problémů mohlo.
Bylo to Černé moře, bylo to na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let a jezdilo se tam na pobřeží Rumunska a Bulharska. Dodnes si pamatuju názvy některých letovisek. Mamaia, Mangalia, Eforia v Rumunsku, Varna, Zlaté písky, Balčik, Albena, Nesébr v Bulharsku.
Ale mě nešlo ani tolik o moře a ta letoviska, jako o právě o tu cestu. Embéčkem se zvládlo asi 500 – 700 km za den, takže to vyšlo většinou na tři dny. Krát dvě. Samozřejmě žádná dálnice.
Minimálně polovinu cesty se jelo Rumunskem, což je nádherná země. Ta cesta zkrátka nebyla jen přesunem z Prahy k Černému moři, ale především putováním mnohdy panenskou karpatskou krajinou, často mezi strmými srázy s neustále se opakujícími dopravními značkami „pozor padá kamení“. A taky lemovaným mávajícími dětmi žadonícími o žvýkačky a cigarety, a občas táborem kočujících cikánů.
Do koloritu tohoto cestování patřilo „divoké“ kampování. Když se začínalo stmívat, objevovaly se na příhodných místech u silnice prvé stany se zaparkovanými auty, k nim se přidávali postupně další poutníci, až takto vyrostly po celém Rumunsku stovky minicampingů, které zase ráno zmizely.
Výběr místa nocování byl samozřejmě ovlivňován autoznačkami parkujících aut. Protože však Čechoslováků tenkrát těmito silnicemi jezdilo ze všech zahraničních návštěvníků nejvíc, mluvilo se česky nebo slovensky ve většině „minicampů“. Je zajímavé, jak se krajané v zahraničí k sobě hezky chovají; doma stačí k nevraživosti maličkost, v cizině dominuje tolerance, ochota, laskavost, sdílnost…
Ne pokaždé jsme ale nocovali tímto způsobem. Jednou jsme bloudili v ulicích Cluje, to je jedno z největších rumunských měst, a vjeli jsme někam, kde byl zákaz a jak už to bývá, kde se vzal, tu se vzal, strážník. Tatínek s ním začal vést jakýsi dialog, už si nepamatuji jeho průběh ani dorozumívací jazyk, ale výsledkem bylo, že namísto pokuty za dopravní přestupek jsme nakonec byli hosty toho dobrého muže a noc strávili pod jeho střechou. Hostili nás jako vzácnou návštěvu, paní strážníková uvařila večeři a chovali se k nám moc hezky.
Jestliže v Rumunsku bylo dorozumívání složité, ještě složitější bylo v Maďarsku. Dneska už tam spousta lidí podobně jako jinde umí anglicky, ale tenkrát tam byl člověk dost ztracený. Jednou jsme se vraceli z naší rumunské nebo bulharské dovolené a maminka chytla nějakou střevní nebo žaludeční infekci a my hledali lékárnu, protože domů už to bylo blízko a tak to naši chtěli vyřešit jenom nějakými prášky, aniž bychom jeli k lékaři.
Jste-li v cizině a potřebujete se zeptat, kde je lékárna, postačí Vám k tomu nějaké mezinárodně srozumitelné slovo typu apotéke nebo farmacie nebo něco podobného. Nikoliv tak v Maďarsku. Protože v Maďarštině i ta nejmezinárodnější slova mají ryze maďarský překlad. A tak, když opět tatínek vedl hovor s městským strážníkem, tentokrát na téma, kde je lékárna, nikam to nevedlo. Tak ukázal na maminku, ta na své břicho a dělala, jako že jí bolí. Což byla chyba. Protože ten muž zákona to pochopil úplně jinak.
Naskočil na motorku, pokynul, abychom ho následovali a rozjel se obrovskou rychlostí ulicemi onoho maďarského města. Následovala jízda jako z akčního filmu a po chvilce jsme dojeli k cíli. Byla to porodnice.
Embéčko zkrátka mělo v naší rodině důležitou roli, tatínek se o něj staral jako o rodinný poklad. Mě na něm na venkovských silničkách učil první pokusy jízdy za volantem. Můj mladší brácha Milan si dokonce nedávno koupil embéčko veterána, úplně stejné, jako jsme tenkrát měli.
P.S.: Nostalgie po embéčku rozhodně není nostalgií po socialismu. Embéčko na konci šedesátých let stálo něco přes 40 tisíc, tj. zhruba 20-25 násobek tehdejšího průměrného platu. Čili jakoby dnes nějaké hodně lidové auto stálo cca 700 tisíc. A to se na něj asi 2-3 roky muselo čekat v pořadníku. A šetřit několikanásobně déle.
