„Hlavně zdraví…“ „A užívejte si pohodu…“ „Hned bych to s vámi měnila…“ Hezkou kytku jí daly. Vytáhla z ledničky mísu s dobrotami, s nimiž si hrála skoro do půlnoci.
Ještě před pár lety by tam byla i láhev šampusu, ale to už teď nejde. Alkohol na pracoviště nepatří, tak pravil pan ředitel. Jasně, má pravdu.
Jestlipak se s ní přijde aspoň rozloučit. Třiatřicet let tu dělala. On chodil nejspíš do školky, když ona sem nastoupila. Jó, tenkrát byly jinačí tahy. Jenže nikdo z těch báječných lidí už tu dávno nedělá. Bůhví, kde skončili. Někteří už možná... Nedomyslela. Najednou ji jako nikdy před tím zamrzelo, že všechny kontakty jsou zpřetrhané.
„Moc dobré to máte,“ pochutnávaly si kolegyně.
Kolegyně. Divné slovo. Proč jsem jim vlastně nenabídla tykání? Všechny byly o generaci mladší, bylo to na ní. Asi proto, že lidé se pořád měnili, stěhovali se z kanceláře do kanceláře, měnila se organizační struktura, měnili se šéfové, tedy pardon manažeři. Nebyl čas a prostor na navazování bližších vztahů. A taky možná měla pocit, že jsou prostě z jiného těsta.
Realizovala se hlavně v jednání s klienty a s partnery. Vzhledem k taky častému generačnímu rozdílu ji ale tísnila nejistota, jestli to zvládá - adekvátně současné době, jejím pravidlům, zvyklostem, rytmu, prioritám… Na školení ji neposílali. Asi si mysleli, že už to nestojí za to.
Rozlétly se dveře a vstoupil manažer úseku. „No, co tady...“ Pak mu to došlo a napřáhl k ní ruku: „Á, no jo, vlastně … tak ať se vám ten důchod vydaří, hlavně to zdraví…“
„Vezměte si, pane inženýre,“ ukázala k míse na stole.
Dělal, že to přeslechl a otočil se k ostatním. „Vendulko, na géčku je nová struktura reportu pro vedení, vyplňte to. Raději hned. A vy Šárko, zkontrolujte všechna regionální hlášení a dejte mi je ještě dneska taky na géčko, musím si to večer projít.“ Jak vrazil do místnosti, tak vyrazil i z ní.
Zaúkolované kolegyně, poznamenané sotva znatelnými úšklebky, zaujaly místa u svých monitorů a bylo jasné, že posezení skončilo. Příští setkání pana inženýra s pochutnávajícími si podřízenými by nejspíš mělo mnohem nepříjemnější průběh.
Se slovy „bude lepší, když to uklidím zpátky, ale berte si“, odnesla mísu ze stolu do lednice. Co si bude namlouvat, ředitel nepřijde, manažer už ji má odškrtnutou, holky od vedlejších stolů i ze sousedních kanceláří taky. Už je tu vlastně navíc. Předávat není co, všechny pracovní záležitosti jsou nasdílené v podnikové síti, nebo založené v přesně označených šanonech. Ta masíčka, rolády a pomazánky, které najdou zítra ráno v ledničce, bude jediné, co jim aspoň na chvíli připomene, že tu seděla. Třiatřicet let.
Otevřela e-mailovou poštu a našla zprávu od dvou klientů. Vyřídila to a napsala jim, aby se od zítřejšího dne obracely už na kolegyni. Bylo to zbytečné, protože stejně všechno šlo přes univerzální firemní adresu a padalo do nastavených adresářů. Ale považovala to za korektní.
Za dvacet minut přišly odpovědi. „…Nejhorší zpráva…“, „…je mi to hrozně líto…“, „…moc dobře se mi s Vámi spolupracovalo…“, „…byla jste skvělá…“, citáty, které ji příjemně zašimraly. A to je napsali vrstevníci pana manažera a pana ředitele.
Dostala novou chuť. Nejen do života, i na dobré jídlo. Otevřela ledničku a nandala si plný talířek. „Děvčata, vezměte si taky.“
Chuť byla nakažlivá. Nejen na jídlo. Za pár okamžiků se všechny ládovaly. Kytka ve váze nějak víc rozkvetla. Rozpovídaly se. Smích z kanceláře byl slyšet až na chodbu, ale právě procházející manažer úseku byl natolik zabrán do promýšlení taktiky svého odpoledního jednání u ředitele, že prozvučel mimo něj. Jeho nakazit nemohl, aspoň že ho nepopudil.
Ale jinak nakažlivý byl. Zněl jako příjemná hudba doprovázející titulky na konci filmu. Dlouhého filmu. Docela dobrého filmu. Člověk vstává, uspokojen odchází, a už se těší na nový film.
