Bez pozitivní vize je to jako v rybníce, kde na sebe kvákají kachny. S vizí je to jako plout po řece a vědět, kam se má doplout. Nebo aspoň jakým směrem. Naše politická scéna je rybník. Zakalený a lehce páchnoucí.
Po revoluci jsme měli vizi vstupu do Evropy. Václav Klaus ji rozšířil o vizi tržní ekonomiky bez přívlastků. Byly to vize politicky úspěšné, které přes různé privatizační a tunelářské lapálie naši zemi jasně nasměrovaly. Pluli jsme po řece.
Potom skoro čtvrtstoletí politici s žádnou jasnou vizí nepřišli, nepočítáme-li spíš negativní proklamace bojů proti něčemu. Jako např. proti korupci (hlavně Věci veřejné, což byl akorát trapas), nebo proti nehospodárnému státu (hlavně Miroslav Kalousek, ale to taky zrovna úspěšné nebylo). Nicméně na vítězství ve volbách stačily. Stejně jako před tím Zemanova spálená země.
Až přišel Andrej Babiš s vizí pozitivní, že bude řídit stát jako firmu. Sice byla dost pochybná (a zatím bez ekonomických výsledků), ale politické body mu přinesla požehnaně.
Asi z dlouhodobého hlediska nejživotaschopnější jsou vize americké. Svoboda jako hlavní pilíř společnosti; jak svoboda národa, tak svoboda jednotlivce. A taky americký sen. I když ten už je nejspíš poněkud vyčpělý. A zřejmě politicky nejúspěšnější vizí poslední doby vůbec, ať už se nám líbí nebo ne, je Trumpova America first.
A Česká republika 2019? Kachny v rybníce. Chytlavé jsou zase jen ty negace. Antizeman, antibabiš, antimigrace... Ale to žádné vize nejsou. Možná se dá za vizi považovat Okamurova přímá demokracie, ale to je jen populistický tah, který by v reálu mohl napáchat spoustu škody.
O nic lépe na tom není současná Evropská unie. Obecné hodnoty jako lidská práva nebo odkaz antiky, židovství a křesťanství, jsou coby vize tak nějak neostré, mlhavé. A ostatní už je spíš technokracie.
Vize jsou hnacím motorem rozvoje člověka, firmy, národa, státu. Vize by moc potřebovala naše politická opozice. Chce-li uspět, s negacemi zjevně nevystačí. Potřebuje pozitivní vizi jako sůl.
Podíváme-li se do nedávné české minulosti, byly tu samozřejmě vize národní. Nejprve obrozenecká směřující k rovnoprávnosti českého národa v rámci habsburské monarchie a posléze Masarykova vize samostatné republiky. Určitou vizí, i když naivní, byl i Dubčekův socialismus s lidskou tváří.
Kdybychom se ovšem chtěli inspirovat zmíněným Masarykem, nabízí se jeho důraz na drobnou práci. To je něco, co je nám asi dost vlastní, na čem bychom mohli stavět. Nejsme megalomani, nejsme žádní velcí idealisté, patetismem taky moc netrpíme. Jsme spíš pragmatičtí skeptici. Ale docela pracovití, univerzální a vynalézaví. A máme nejen kutily, všeuměly a meloucháře, ale i mnoho špičkových odborníků, vědců, vývojářů, vynálezců. Někteří udělali celkem slušnou díru do světa.
Nestálo by za to identifikovat to, v čem jsme fakt dobří, najít na tom shodu a soustředit na to státní podporu? A právě to rozvíjet, jak vzděláváním, tak podporou projektů, startupů, technologických center apod.?
Kdysi to tak udělali Irové a soustředili se na farmaceutický průmysl a na IT. Nerozdrobili evropské dotace na všechno možné, ale koncentrovali je na vybrané oblasti. Na vlajkové lodi. A vyšlo jim to. Z poměrně zaostalé země se rychle stala evropská štika. Která i finanční krizi po roce 2008 rychle překonala.
I u nás by se určitě našly vlajkové lodi, kterými se můžeme chlubit a které jsou velmi perspektivní. Jen namátkou optika, nanotechnologie, kybernetická bezpečnost, kosmický program, výzkum umělé inteligence. Mnoho oborů medicíny, většinou spojených s využíváním špičkových technologií. Samozřejmě výroba dopravních prostředků (nejen aut).
Například by z toho mohla vycházet vize České republiky jako země rozvoje špičkových technologií. Vím, že je to možná jen takové halucinování. Ale široké a konstruktivní debaty na toto téma by mohly být užitečné. Hlavně politici by tomu mohli věnovat víc energie než aby na sebe jen kvákali. Jako kachny v rybníce.
