Před 30 lety startovala 90. léta. Rozevírala se svoboda, rozjíždělo se podnikání, otevřely se hranice. A na služební cesty se začalo jezdit na západ. Nejblíž bylo Bavorsko. Z té doby je tento příběh.
Doprovázel jsem svého ředitele na jednání do Obchodní a řemeslné komory v bavorském Bayreuthu. Vezl nás řidič služebním autem, kterým byla stará ruská Volha. Za Chebem jsme přejeli hranice a ve stoupání v první německé obci Schirnding najednou Volha zaškytala a dala jasně najevo, že dál už nás nepoveze.
Najít pro takovou vykopávku v Německu autoservis bylo nemyslitelné a tak se náš řidič po marném přehrabování v motoru nechal dovézt stopem do pár kilometrů vzdáleného Chebu v naději, že tam někde dostane součástku, o níž si myslel, že to vyřeší. Vrátil se však rovnou s odtahovou službou, protože mu tam řekli, že auto musí do servisu celé. Ale že do dvou, maximálně do tří hodin, bude opravené.
Řidič nás tedy znovu opustil a my zůstali uprostřed neznámé německé vesnice. Prošli jsme ji několikrát sem a tam, poseděli u říčky, která tekla na jejím kraji, prolezli místní obchod. Celou dobu nás přitom sledovali stařenka se stařečkem na lavici před chalupou, která stála naproti přes silnici. Mohlo jim být už dost přes osmdesát, nemluvili, jen seděli a dívali se. Uplynula jedna hodina, druhá, třetí, čtvrtá. Stařenka se stařečkem nás pozorovali ze své lavice stále.
Mobily tenkrát nebyly a šance zjistit, kdy řidič s Volhou přijede a jestli vůbec, byla nulová. Pak už jsme vzdali myšlenku, že do konce pracovní doby stihneme jednání v Bayreuthu a z budky jsme zavolali do tamní komory, že se moc omlouváme, ale že dorazíme až zítra ráno. A začali jsme se zajímat o spojení veřejnou dopravou.
Zjistili jsme, že ze Schirnidingu jezdí autobus do Marktredwitz, odkud jsem nějak věděli, že jezdí vlak do Bayreuthu. Na místě, kde jsme se s řidičem naposledy viděli, jsme mu lopotně napsali kamenem zprávu, ať do Bayreuthu jede sám, že my tam přijedeme vlakem. Psát to na zeď nám připadalo vandalské, tak jsme to vyryli na silnici. Pro náhodné pozorovatele to musela být docela zábavná podívaná na dva pány v seriozních oblecích, jak kamenem čmárají po silnici.
Potom nás napadlo, povědět to taky té stařence a stařečkovi, kteří nás při našem podivném počínání samozřejmě pozorně sledovali. Ne, že bychom očekávali, že k řidiči po jeho příjezdu poběží a povědí mu to. Ale třeba napadne jeho, aby se zeptal jich, německy uměl. Když jsme jim to kostrbatě vykládali, dívali se na nás asi tak stejně, jako celou dobu před tím přes silnici, kývali hlavou, a zdálo se, že nejenže nerozumí naší němčině, ale že neslyší vůbec. No – poděkovali jsme, rozloučili se a šli na autobus. Ten přijel a my odjeli.
Po příjezdu na nádraží v Marktredwitz jsme zjistili, že vlak do Bayreuthu jede za pár minut. Honem koupit jízdenky a pádit na nástupiště. Už si nepamatuji, koho z nás napadlo podívat se ještě v posledním okamžiku zpátky, ani proč to udělal. Možná to bylo zaskřípání brzd, které bylo slyšet i dovnitř na nádraží, nevím. Jisté je, že výsledkem toho posledního pohledu dozadu byl obraz zastavujícího auta, jehož podoba se starou Volhou nemohla být tady v Německu náhodná.
Už pohodlně usazení v jejích ošoupaných sedadlech jsme se od řidiče dověděli, že načmáraného vzkazu na silnici si pochopitelně nevšiml, ale že stařenka se stařečkem se k němu po jeho příjezdu s nebývalou vervou okamžitě rozběhli a všechno přesně do detailu mu pověděli.
Ještě pár let jsem si říkal, že snad někdy budu projíždět Schirndingem a půjdu jim poděkovat. Bohužel nikdy k tomu nedošlo.
