Jak se máte? Ále, stojí to za....(dosadit lze spoustu příměrů, ne vždy slušných). Dost častý konverzační obrat. Stěžovat si umíme. Kritizovat taky. Chválit už méně. Ale začíná máj. Tak zkusme vidět náš svět v příznivějším světle.
Onehdy jsme seděli s kamarádem Mirou nad skleničkou vína a debatovali o všem možném. Řeč přišla i na nějaké problémy i na to co se nám nelíbí, co nám vadí. A pak jsme se nějak dobrali k tomu, že jsme se klidně mohli narodit v úplně jiné době nebo v úplně jiné části světa a že naše starosti a problémy by pak vypadaly úplně jinak. Třeba bychom žili v pravěku jako lovci mamutů nebo ve středověku jako poddaní nevolníci nebo sice v naší době, ale někde v Africe, Asii, či Latinské Americe.
Kdybych se například já narodil, ani ne tak dávno, například v 19. století, a prodělal nemoci, které jsem prodělal, nejspíš bych v roce a půl umřel na zápal plic. Kdybych ho náhodou přežil, určitě bych nepřežil v deseti letech zánět mozkových blan. Vůbec nechci domýšlet, jak by v těch dobách dopadly moje děti či vnoučata.
Teď tu sedím pohodlně v pokoji, upíjím kafe, ťukám do klávesnice a rozdávám moudra v blogu. Místo toho bych mohl živořit ve slamu v nějakém přelidněném městě v Africe nebo Jižní Americe, nad sebou mít protékající střechu z vlnitého plechu a přemýšlet o tom, co bude zítra moje rodina jíst. Nebo bych mohl žít sice tady, ale třást se před nájezdem Hunů, Avarů, či Švédů nebo třeba před epidemií moru.
Počítali jsme tehdy s Mirou, jaká je pravděpodobnost, že žijeme právě v naší době a v nejcivilizovanější části zeměkoule. Uvažujeme-li jen přímé předky našeho lidského druhu, jejichž nejstarší nálezy se datují do období před cca 60000 roky, kdy se vydali z východní Afriky osídlovat svět, tak pravděpodobnost narodit se zrovna v letech 1900-2020 je přibližně 1:500. Zkuste si z pěti set kartiček v tombole vytáhnout tu s nejvyšší výhrou.
A skutečnost, že ze současných víc než sedmi miliard obyvatel planety patříme do té nejbohatší miliardy nám to ještě násobí sedmi. Takže se dostáváme k poměru 1:3500. Tolik kartiček už by se do tomboly ani nevešlo.
Ovšem i v tom kratičkém úseku od roku 1900 jsme zase ti šťastnější. Když si vezmu generaci svých rodičů, tak to je dětství za války, mládí v padesátých letech (v případě mých rodičů jejich tátové v kriminále) a když přišla sametová revoluce a mohli by se konečně rozmáchnout, šli do důchodu.
No jo, ale proč tedy z takového štěstí neskáčeme denně radostí do stropu?
Nejspíš nám v tom brání ono okřídlené úsloví, že všechno je relativní. Každý se potýkáme s různými problémy. Působí nám starosti. Když se pak objeví problém neskonale větší, obsadí naši mysl a těmi předchozími menšími se najednou přestaneme trápit. Jenže když se ten velký potom nějak vyřeší, ty malé se vrátí. Jako bychom bez starostí nedokázali existovat.
To ale asi není hlavní překážka. Tu možná staví dvě takové nepěkné vlastnosti. Hamižnost a závist. Můžeme mít na co si vzpomeneme, brzy si na to však zvykneme a chceme ještě něco dalšího. A což teprve, když sousedi mají něco víc. Zase jsme u té relativity.
Ovšem hamižnost a závist nejsou vynálezy naší doby. Provázely lidstvo od nepaměti. Nejen dějiny dávají spoustu jejich příkladů, včetně neblahých konců, k nimž vedly. I pohádky jsou jich plné. A že jsou v člověku zakódované, nám dokládají dva nejstarší příběhy lidstva, které nás asi měly varovat.
První je příběh Adama a Evy. V ráji měli opravdu všechno, na co si vzpomněli. Kromě jediného. A ejhle, oni si nemohli pomoci a museli mít i ono jablko. Pokušitel věděl, že hamižnost je jeho spojencem. Druhý je příběh Kaina a Abela. Ten je ještě tragičtější. Ani Kain si nemohl pomoci. Závist je fakt velká potvora.
Tyhle stavební kameny překážek ke štěstí se povalují vedle naší cesty životem, hezky se blýskají, mají vábivé tvary a vysloveně se podbízejí, abychom je sebrali do své torny.
Naštěstí se podél té cesty nacházejí i krásy a hodnoty jiného druhu, které se sice nedají sebrat a strčit do torny, o to cennější však jsou.
