Pracoval v pobočce jednoho významného úřadu. Pracoval dobře. Měl své vize a spolu s kolegou se je snažili prosadit. Byrokracie to ale brzdila. Pak nadřízený úřad vypsal konkurs na jedno vedoucí místo. Přihlásil se.
Náš hrdina, pojmenujme ho třeba Vítězslav Úspěšný, u konkursu uspěl a byl přijatý. Těšil se, jak teď z nové pozice bude moci svoje vize prosadit. Zvlášť jednu, o kterou spolu s kolegou zvlášť usilovali. Kolega mu kariérový postup přál a taky se těšil, jak se jejich vizi podaří naplnit. Dohodli se, že se každý měsíc budou scházet a domlouvat potřebné kroky.
První schůzka proběhla přesně měsíc po Vítězslavově nástupu do funkce. Vypili dost vína, probrali fotbal, manželky a politiku a bezvadně se pobavili ironickým líčením poměrů na úřadu. K tématu společné vize se sice nedostali, ale slíbili si, že příště to vykopnou.
Druhá schůzka proběhla až za měsíc a půl, protože Vítězslav musel na zahraniční služební cestu. Vypili trochu vína a probrali fotbal a manželky. K tématu společné vize si řekli, že je důležité se tím dál zabývat.
Třetí schůzku si domluvili sice za měsíc, ale pak ji ještě o další měsíc odložili, protože Vítězslav Úspěšný pracovně nestíhal. Dali si kafe a probrali fotbal. K tématu společné vize Vítězslav řekl, že teď nejsou pro její prosazení podmínky, ale že se chystá konkurs na židli jeho nadřízeného ředitele, který odchází do Bruselu, že se přihlásí a pokud uspěje, bude mít větší pravomoc s tím pohnout.
Na termínu čtvrté schůzky se dlouho nemohli domluvit, protože Vítězslav Úspěšný v konkursu uspěl a na nové pozici ředitele úseku nestíhal. Mluvili spolu proto jen telefonicky. Vítězslav řekl kolegovi, že brzy přijme člověka na svou bývalou pozici vedoucího oddělení, ten se bude moci jejich vizí zabývat a o on to bude supervizovat.
V úřadu si Vítězslava Úspěšného považovali, protože se dovedl kvalifikovaně vyjadřovat ke spoustě řešených problémů. Taky ale pochopil, že vyjadřovat se musí velmi opatrně a hlavně nesmí hlásat protichůdné názory a návrhy, než zastávají jeho nadřízení. Hlavně nic, co by jim mohlo zkomplikovat práci, které měli už tak dost. Na takovou míru loajality sice nebyl při práci v pobočce zvyklý, ale rychle se v tom zdokonalil a jeho vliv rostl.
Když mu po dalších dvou měsících kolega telefonoval, rozpomněl se na jejich společnou vizi až po několika vteřinách hovoru. Ale pak mu mozek zapracoval skvěle a hned mu vyhodnotil, že její prosazování by mohlo důležitým nadřízeným vadit. Omluvil se kolegovi, že zrovna musí odejít na důležitou poradu a že se ozve. Kolega volal v příštích týdnech ještě dvakrát. Poprvé nechal Vítězslav telefon vyzvánět, podruhé ho hned vytípl.
Kolega tuto komunikační cestu opustil, ale podařilo se mu dovolat na úřad k onomu nově přijatému vedoucímu oddělení, který byl podřízeným Vítězslava Úspěšného, a domluvit si s ním schůzku. Na ní mu vyložil celou vizi i slib pana ředitele Úspěšného, že se to bude pod jeho supervizí řešit. Nově přijatému vedoucímu oddělení se vize líbila, slíbil, že ji s panem ředitelem Úspěšným probere a že pak kolegovi zavolá.
Nezavolal. Kolega to však nemínil vzdát. Naočkoval ředitele své pobočky, který chodil na nadřízený úřad na některá jednání, aby tam s Vítězslavem Úspěšným navrhovanou vizi projednal. Po návratu z úřadu si ředitel pobočky našeho kolegu pozval a sdělil mu, že nadřízený úřad jeho vizi nepodporuje a on ať se věnuje úkolům, které má řešit a přestane si vymýšlet.
Náš kolega to však stále nechtěl vzdát a znovu kontaktoval na nadřízeném úřadu onoho vedoucího oddělení, podřízeného Vítězslavu Úspěšnému. Ten ho vyslechl a řekl mu, že o věci bude informovat pana ředitele Úspěšného.
Učinil, jak slíbil. Vítězslav Úspěšný si pak pozval ředitele pobočky a naznačil mu, že pokud chce jeho podporu, měl by se toho věčného šťoury konečně zbavit.
Ředitel pobočky přání Vítězslava Úspěšného už nesplnil. V rámci úsporných opatření bylo rozhodnuto tuto a některé další pobočky zrušit.
