I přes vyšší účast v eurovolbách oproti těm minulým, pořád skoro tři čtvrtiny lidí v ČR volit nepřišly. Přitom po revoluci byl vstup do Evropy celonárodní prioritou. Není to postavené na hlavu? Anebo je to normální?
Asi to normální je. Tak jako je normální, že děti by svoje rodiče občas nejradši vystřelili na Měsíc. A obráceně. Ve vztahu k EU i Evropě jako takové jsme zatím prošli několika stadii. S nadsázkou se dají přirovnat k vývoji vztahů dítěte k rodičům.
Prenátální stadium jsme měli až do listopadu 1989. O evropských institucích jsme toho moc nevěděli, jen jsme mlhavě vnímali, že za Rozvadovem začíná opravdový svět, kterému jsme říkali Západ.
Revoluce vyvolala náš porod. Stala se z nás miminka toho Západu, a začínali jsme se učit první slova. Je sice pravda, že v některých předchozích životech už jsme do Evropy patřili, avšak skoro všechno jsme zapomněli. Ale jak jsme rostli, učili jsme se. Byli jsme docela snaživé děti. A rodiče do nás cpali peníze, aby z nás něco bylo.
V roce 2004 už jsme dorostli natolik že jsme dostali občanský průkaz. Stali jsme se občany Evropské unie. Ovšem velice mladičkými a puberta s námi občas cloumala.
Teď jsou z nás revoltující adolescenti. Nevíme přesně, co chceme, ale rezolutně hlásáme, co nechceme. Víme, co se nám nelíbí, jak je ta naše rodičovská Evropa nemožná. Jen žvaní, ale skutek utek. Prostě je děsná, jak děsní můžou být jen tihle pokrytecky korektní rodičové. I když ve skutečnosti je nám vlastně celkem ukradená. Ať se jde vycpat. I s těmi svými volbami. Proč bychom se jimi vysilovali?
Co bude následovat? Vyvedeme se po rodičích? Budeme opakovat i jejich chyby? Nebo se z nich poučíme a napravíme je? Nebo budeme jen věční rebelové? Nebo dokonce rodiče opustíme? A co rodiče? Nedojde k jejich rozkolu či přímo rozvodu?
Nicméně zvýšení volební účasti proti minulým eurovolbám by mohlo znamenat, že jsme se přece jen přiblížili k věku dospělému a že adolescentní rebelie pomalu začíná nabírat zodpovědnější podobu.
