Náš život je životem mezi mnoha lidmi. Je jich tolik, že hard disk v naší hlavě si je sice uloží, ale nějaký virus (asi značky Alzheimer) mnohým z nich umaže jména, obličeje a dokonce i složky, v nichž bychom je mohli najít.
Lidi potkáváme pořád. Některé často a tak si je zapamatujeme. S některými z nich se jen míjíme, s jinými se pozdravíme. S některými se i zastavíme a prohodíme pár slov. Mnohé z nich ale vlastně vůbec neznáme.
Nic o nich nevíme, dokonce ani jak se jmenují. A pak je najednou potkávat přestaneme. Hned nám to nedojde, zpravidla až po určité době si řekneme, že toho (nebo tu) už jsem dlouho nepotkal. Je-li to někdo mladší, napadne nás, že se třeba odstěhoval. Je-li věku seniorního, vkrade se nám myšlenka, že možná umřel. Nebo skončil v domově důchodců. Případně že je už nepohyblivý a zavřený doma.
Ale v zásadě se tím moc netrápíme a vzápětí nám to přehluší jiné myšlenky nebo aktuální situace a ona osoba nám zapadne do propadliště dějin. Máme jich tam spoustu. Spolu s některými našimi známými, které už jsme dlouhý kus života neviděli, skončí v jakési mlze našeho podvědomí.
V onom podvědomí se kupí i další lidé, které jsme poznali např. na dávných pracovních jednáních, na dovolených, na vojně, v hospodě či na třídních schůzkách.
Jenže pak se stane, že některá z těch osob se před námi najednou někde vynoří. V lepším případě ji poznáme, nesměle pozdravíme a pokud jsme ji náhodou pohřbili, zaradujeme se ze svého omylu. Obtížnější je, když vynořená osoba z mlhy nevyleze úplně a my jen tušíme, že ji známe, ale její identifikace se nám nepovede.
Pokud se k nám dotyčná osoba nehlásí, zůstáváme inkognito, za chvíli se naše cesty rozejdou a nic se nestane ani nezmění. Snad se jen trochu zpřehází pozice v našem dějinném propadlišti. Problém však nastává, pokud se k nám ona osoba hlásí.
Pokud nás jen pozdraví, odpovíme jí a doufáme, že tím komunikace skončila. Pokud ovšem dostaneme otázku, jak se máme a co pořád děláme, máme v zásadě dvě možnosti. Buď neurčitě odpovídat a rychle vymyslet výmluvu, kam že to zrovna hrozně pospícháme (v krajním případě vystoupit v úplně nešikovné stanici z prostředku MHD). Anebo zvednout hozenou rukavici a šikovnými leč nenápadnými otázkami se o identifikaci příslušné osoby pokusit.
Jeden známý má pro takové situace připravenou prý úspěšnou otázku "A co děláte teď?", přičemž je šance, že dotyčný řekne "Ále, pořád to..." , případně "S tím... už jsem praštil a dělám ...". Zúží se nám tak oblast jeho někdejších aktivit a jsme-li ve formě, dostává zařazení našeho dávného známého jistou šanci.
Přiznám se, že sám v tom úspěšný nejsem. Například při jedné mnohopočetné pracovní akci (kde se lidé nepředstavovali ani neměli jmenovky) se ke mně takto přihlásila jedna dáma. Já ji neidentifikoval, i blábolil jsem ty neurčité fráze. To by se dalo přežít, jenže z těchto pracovních akcí se stala série a já tam onu dámu potkával nadále, ona se ke mě nadále hlásila a já pořád jen blábolil. A nikdy jsem nezjistil, kdo to je.
Jednou jsem se s takovým člověkem potkal na stanici autobusů. Oba jsme věděli, že se známe a (pozor změna taktiky) oba jsme přiznali, že nevíme odkud. Naše komunikace by se dala přirovnat k tenisu, kde jsme střídali svá podání. V tom podání vždy podávají řekl nějakou oblast, jako třeba práci, školu, kasárna, sport či jinak vzniklé společenství a doufal, že druhá strana servis zachytí a řekne "No jasně, tam jsem byl taky." A budeme doma. Nestalo se. A my se rozešli, aniž bychom zjistili kdo je ten druhý.
Potkávání starých známých ovšem někdy může nabýt podoby jevu téměř paranormálního. Před dávnými lety jsem šel po chodníku a proti mě šla postava, která skoro najisto vypadala jako můj někdejší spolužák; abych nepoužil pravé jméno, budu mu říkat Horáček. Potěšilo mě to, protože jsem ho neviděl od maturity, což bylo asi deset let. Postava se blížila, stále vypadala jako Horáček, ale když se ke mně úplně přiblížila, poznal jsem, že to Horáček není. Prostě mu byl jen hodně podobný. Pokračoval jsem po chodníku dál a po několik desítkách metrů proti mě šel - hádejte kdo. Opravdový Horáček.
