Cestovat do zahraničí v pandemické době moc nejde. V pohádkách existovaly kouzelné křišťálové koule, v nichž bylo vidět, kam oko normálně nedohlédlo. Do podobné koule můžeme koukat doma na počítači. A cestovat aspoň virtuálně.
Pravda, není to zrovna autentické, ale jen taková imitace. Ale není-li k dispozici originál, i imitace může při troše dobré vůle zachutnat. Imitace se nazývá Google Earth a je zdarma ke stažení. Nejspíš ji většina čtenářů zná, takže tenhle článek nemá žádnou objevitelskou ambici, spíš se jen chce podělit o potěšení, které může být větší než sledování cestopisných dokumentů. Protože uživatel se tu (na rozdíl od toho dokumentu) cestování aktivně účastní. Byť jen virtuálně a většinou jen v ulicích měst a jen v té rozvinutější části světa. Ale ani to není málo.
Je to jako při návratu z kosmu. Napřed pohled na přibližující se modrou planetu, pak postupné zvětšování námi vybrané oblasti přistání a nakonec přistání. Pro které si na rozdíl od skutečných kosmických letů vybereme nějaké město. Pak ulici, či jiné místo v něm a už se můžeme vesele procházet, prohlížet si domy, památky a jiné stavby. Akorát nikam dovnitř nás nepustí. Berme to, jako že nemáme vstupenku ani místní měnu. Což opravdu nemáme.
Můžeme se podívat do měst, která jsme kdysi navštívili, najít si místa, která nám zůstala s příjemnou vzpomínkou v paměti a znovu si je projít. Tudy jsme přece šli, tenhle chrám jsme si tenkrát fotili (á propós, musím si tu fotku někde v počítači najít), tady jsme byli v baru, tady jsme seděli venku u stolku na kafi, v tomhle muzeu jsme přece taky byli, a tady to je přece ta úžasná galerie. A tohle náměstí nás okouzlilo. A což teprve tenhle výhled z mostu na řeku a na hrad tamhle na kopci. Jo, byla to paráda.
Anebo se podíváme někam, kde jsme nebyli, ale kam jsme se třeba někdy podívat chtěli. Anebo naopak někam, kam bychom určitě nikdy nejeli, prostě proto, že je to nějaké neznámé město utopené kdesi mimo turistické zájmy a trasy. Ale i tady běží život a my se tam přece, z čisté zvědavosti můžeme podívat. Jak vypadají budovy, rodinné domky, ulice, auta, továrny třeba někde na americkém středozápadě, který jsme měli spojený s kovboji a pistolníky s kolty proklatě nízko. No jo, všechny baráky na jedno brdo a hlavně, že v každé zahrádce musí mít bazén. Nebo někde uprostřed Austrálie. Nebo za polárním kruhem. Nebo jinde.
Přírodou se tedy moc kochat nemůžeme, protože mimo města to má příliš hrubé rozlišení. Jen z výšky. Což nám ovšem při troše snahy může evokovat výhledy z letadla. Navíc bez mrakové hradby.
Je jasné, že skutečné cestování to nahradit nemůže. Ale trochu potěšení a sentimentu to cestovatelské nátuře dát může.
Co by se mi ale líbilo asi ještě víc, kdyby někdo pomocí starých fotek vytvořil podobnou aplikaci pro procházení se ulicemi v dobách dávno minulého mládí. Projít se ulicemi normalizační Prahy ze 70. let, místy, kudy jsme tehdy štrádovali a lelkovali, vymetali vinárny a hospody nižších cenových skupin, chodili na rande, navštěvovali tehdejší kina, dávali si buřty u stánků. Mezi omlácenými šedivými fasádami a lešeními, starými škodovkami, trabanty, wartburgy, moskviči.
Já vím, z dnešního pohledu to nebyla dobrá doba. Což jsme si ale tehdy asi moc nepřipouštěli. Vlastně tehdy jsme taky měli taky takové virtuální náhražky barevného světa. Nebyly na počítači, ale v tranzistoráku. Radio Luxembourg, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky. A taky Beatles a hardrockové kapely na páskovém magneťáku, západní filmy v černobílé televizi... Vlastně to byly svého druhu taky takové imitace. Imitace svobodného světa.
