Sedím ve stínu na balkóně. U nohou mi leží zdánlivě líný pes. S kostelem sv. Petra a Pavla vpravo, bazilikou Maria Taferl vlevo a farním kostelem v Säusenstein naproti mi přijde, že sedím ve svatém trojúhelníku. V trojúhelníku,
... který protíná Dunaj. Nedokáži přesně popsat pocity z této řeky. Je ... je monstrózní, úchvatná, přitahující, unášející, odnášející. Sedím na balkóně a doslova pod nohama mi proudí milióny litrů vody za vteřinu. Zavírám oči a připomínám si pocit, když jsem se v ní ráno koupal. Studená a silná voda v barvě zředěného mléka mi chladí hlavu a odnáší s sebou všechny starosti.
Ze snění mne vytrhuje až neznámý hukot. Hukot jakoby se blížil parník. Otevírám oči a otáčím hlavu ve směru sílícího zvuku. Parník. Tedy parník by to byl, kdyby ho poháněla pára, ale nechci mu dávat nový název. Blíží se obrovská loď. Blíží se víc než sto metrů dlouhý kolos. Blíží se, kromě restaurace, baru, bazénu, minigolfu, wellness, fitness, finské sauny, biosauny a obchůdku se suvenýry, sto kajut a v nich dvě stě čtyřicet dva hostů. Sahám po foťáku, který mám vždy při ruce a fotím a fotím, dokud mne nemine vlna za lodní zádí. Odkládám aparát a opět přivírám oči. Myslím na to monstrum, co právě proplulo kolem. Myslím na dvě stě čtyřicet dva životů a sto příběhů, které jsou teď uložené na SD kartě. Tam už vlastně nejsou životy a příběhy. Jsou to jen nepatrné zlomky životů a příběhů. Mikroživoty a mikropříběhy.
Pomůžete mi je psát?
(Můžete do zpráv nebo do diskuze.)
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
