Mystická cesta na Vihorlat

Převážně fotografické vyprávění o cestě z minulosti do minulosti, které bude do značné míry zkresleno mojí nedokonalou pamětí. (Délka blogu 3 až 238 minut. Kdo si poslechne písničku, tak ještě o tři a půl minuty víc.)

Před dvaatřiceti lety jsme si s přáteli duchovních nauk v Olomouci sbalili kufry, oblékli z módy lehce vyběhlá sáčka, naškrobené košile, uvázali motýlky a nasadili klobouky, abychom si už za chvíli mohli vychutnávat pohodlí kuřáckého kupé, které nás za uspávajícího zvuku rychlíkových kol unášelo směr Čierna pri Čope.

Také jsme tam jeli natočit film, jehož scénář neznal ani kameraman. Raději tedy natáčel všechno.

Mne dodatečně mrzí, že jsem také nefotil všechno a tak třeba fotografii vlaku, který nás vezl, nemám. Z toho vyplývá poučení pro další generace. Foťte všechno! Foťte třeba i jídlo, co si dáte v restauraci! Nikdy nevíte, kdy se vám to v budoucnu může hodit.

Nějakou shodou šťastných náhod (poetický termín pro "nevzpomenu si, kdybyste mne zabili") jsme se dostali do Michalovců, kde se nám podařilo doplnit zásoby cigaret, masa a jiných pochutin.

U domorodců jsme dostali poučení, jak a kde nakupovat a oplátkou jsme rádi poradili místním filmařům, jak se zapíná kamera.

Nakonec se nám podařilo získat i první úlovek do našeho ikonografického deníčku.

 Bazilika Minor, Bazilika zoslania Ducha Svätého

Nějakou shodou šťastných okolností (už víte, co to znamená) se podařilo naše suity i s kufry dostat na opačný konec Zemplínské Šíravy, kde jsme si, kromě spláchnutí zbytků z dlouhé cesty (což se podařilo), chtěli obstarat i něco čerstvého k večeři (což se nepodařilo). Z této napůl úspěšné zastávky se dochovala napůl rozmazaná fotografie Gréckokatolíckého chrámu Zoslania Svätého Ducha v Kusíne.

Střechu nad hlavou nám nabídla pohádková babička v obci Jovsa, které jsme odměnili upomínkovými předměty (tuzemský rum), které jsme zanechali u staré stoličky (na fotografii již (nebo ještě) bez upomínkových předmětů).

Poslední noc před výstupem na samotný Vihorlat jsme s požehnáním místního faráře strávili ve farním seníku. Zde jsme samospouští pořídili poslední dvě optimistické předvýstupové fotografie. Jak sami vidíte, okolnosti nám byly příznivě nakloněny. Nejdřív napravo a hned pak nalevo.

Z cesty samotné si toho moc nepamatuji. Vzpomínám si jen, že bylo úmorné vedro a za chvíli jsme měli propocené nejen sváteční košile, ale i saka. Často jsme tedy odpočívali. Ony totiž polobotky a kufry nepatří k tradičnímu turistickému vybavení.

S přibývajícími kilometry přibývaly i hodiny, Celsiovy stupně v ovzduší, únava, přibývalo i zastávek a občas ubývalo oblečení, aby byla rovnováha.

Jak je patrné z poslední fotografie, hodinu pod vrcholem se cesta pozvolna změnila ve stezku, která byla spíše korytem pro stékající dešťovou vodu. Dobře si vzpomínám na pocit u této fotky, kdy se mi opravdu už ani nechtěl vyndávat foťák z kufru. Nelze se pak ani divit, že jsem nevyfotil vlka, který mi o pár minut později přeběhl přes cestu.

Jak vrchol Vihorlatu cítil, že bude pokořen, svolal si na pomoc všechny bouřkové mraky z okolí, čím nám poskytl nádhernou kulisu pro pár vrcholových záběrů.

Se zlověstným hřměním jsme však zahájili pomalý taktický sestup. Vlastně to ve skutečnosti byl poměrně rychlý a zbabělý ústup.

Noc jsme strávili pár desítek výškových metrů pod vrcholem v narychlo postaveném bivaku. Byla to jedna z nehezčích nocí, které jsem kdy zažil. Vlastně úplně nejkrásnější bylo ráno po probuzení. Doslova pár metrů od našeho igelitového přístřešku se pásla laň s kolouchem. Samozřejmě se mi nepodařilo nehlučně natáhnout spoušť mého fotoaparátu (Praktica BC1), abych ten kouzelný okamžik zdokumentoval. I tak jsem vstal a šel se projít. V té nádherné krajině jsem myslel na Tarase Kuščynského, který jen pár kilometrů odsud, na Podkarpatské Rusi, fotil krásné ženy.

Pokud si dobře vzpomínám, byla to nejspíš jediná noc, kdy jsme spali v přírodě mimo dosah lidí. Sice mi do toho tvrzení nezapadá tahle momentka, 

ale to nevadí. V každém případě se nám civilizace zase přibližovala.

V údolí na nás čekaly dřevěné pravoslavné kostelíky. Nejsem schopen je místně popsat všechny. Do paměti se mi nejvíc zapsal hned ten první v obci Inovce. Mezi dvěma pivy v místní hospodě jsme se od předsedy obecního úřadu a zároveň předsedu obecní organizace KSČ dozvěděli, že do kostela pravidelně každou neděli chodí úplně všichni, protože je to jediná příležitost, jak se alespoň jednou za týden pořádně umýt, vzít si sváteční šaty a potkat se se sousedy.

 Gréckokatolícky drevený chrám svätého archanjela Michala

Kostel je postavený nad vesnicí ve svahu a nad ním je ten nejkrásnější hřbitov na celém světě s tím nejúžasnějším výhledem. Je to taková horská louka s několika skromnými pomníčky. Sedl jsem si tam do trávy a představoval si, že jsem mrtvý a jen tiše sleduji dění ve vesnici pode mnou. 

Nebylo v plánu na hřbitově v Inovcích umírat a tak jsme pokračovali v cestě. Navštívili jsme ještě několik dřevěných kostelíků. Neumím je, ani podle fotografií s jistotou zařadit (Ruská Bystrá, Hrabovec, Uličské Krivé). Znalí už určitě poznali, že jsme se z Vihorlatu nenápadně dostali na Poloniny.

Místo Nikoly Šuhaje jsme potkávali cestou samé dobré lidi. Zvali nás do hospody i do svých domovů. Nejednou jsme byli rozptýlení, kvůli kterému se byli schopni pohádat či pomlouvat.

Když jsme se jednou za svítání vraceli z hospody a potkávali jsme muže a ženy, co s kosou či hráběmi už spěchali pracovat, styděl jsem se. Bylo to moje poslední ráno naší mystické cesty.

Cestou jsem už jen navštívil Pravoslávny chrám svätej Trojicev Stakčíně.

Shodu šťastných okolností jsem se pak dostal zpátky do Olomouce. Vlastně ne! Teď si vzpomínám, že jsem jel překvapit maminku do Pardubic.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.