Můj první kilometr v roce 1967

Kdysi dávno před půlstoletím si děti nehrály doma na počítačích a tabletech, ale hodně běhaly venku s kamarády. Kluci lezli po stromech, hráli fotbal na každém plácku, kde bylo místo. Nebo s hokejkami proháněli tenisové míčky.

Povídka života

Ve škole jsme dost sportovali a plnili disciplíny SHDM - sportovních her dětí a mládeže. Plnili jsme odznak zdatnosti a porovnávali jsme si navzájem výkony. Byly to pro nás takové malé olympijské hry. Celkem mi to šlo a dostal jsem tehdy pěkný diplom za 1.místo v 8. třídě na tehdejší ZDŠ SNP v Praze 9 - Libni. Ale nikdy jsme neběželi delší trať než 500 metrů. Na svůj první kilometr jsem si musel počkat. Hrál jsem v té době závodně tři roky volejbal, ale nijak jsem v něm nevynikal, a tak jsem chtěl přesedlat na atletiku. Výhodou atletiky je  větší objektivnost měření výkonů a každý sportovec si zodpovídá za své výkony sám. Ve volejbalu vám radost ze hry mohou zkazit špatným výkonem spoluhráči nebo i neobjektivní rozhodčí.

Poprvé na tréninku v Meteoru Praha

Měli jsme výborného učitele tělocviku, který byl ochoten chodit do školy už od sedmi hodin ráno, abychom si ve sportovních hrách mohli plni nadšení zahrát košíkovou. Pan učitel mi řekl, že bych mohl závodně běhat, protože jsem byl nejrychlejší ve třídě. Můj otec kdysi v mládí běhal deset kilometrů a šel chodecký závod na 50 kilometrů Praha - Poděbrady.  Nějaké běžecké geny jsem po něm asi zdědil. Když otec viděl, že mi také běhání celkem jde, tak mi sehnal nejbližší sportovní oddíl, kde trénovala mládež atletiku pod vedením trenéra Josefa Brožka. Bylo to v dnešní Praze 8 blízko Libeňského zámečku, kde se v TJ Meteor Praha hrál hlavně fotbal, badminton, ale byl tam také malý oddíl atletiky. Menší atletická dráha dlouhá jen 300 metrů byla schována za kostelíkem sv.Vojtěcha.  Ani nevím jestli ta dráha ještě existuje.

Můj první kilometr v životě

Zkušený trenér Brožek , který dříve běhal za Slávii Praha, nás jako nováčky přivítal v březnu 1967 a hned nás otestoval. Zaběhli jsme si jen na zkoušku lehce 60 m a jako pozdní patnáctiletý začátečník jsem zaběhl bez bloků a treter nejlepší čas ze všech - 8 s. Pak nás čekal běh na jeden kilometr, kterého jsme se jako začátečníci trochu báli. Tehdy se na základních školách ještě neběhalo 1500 metrů nebo dvanáctiminutovka, ale jen 500 m. A ten kilometr měl být jen dvojnásobek. Trenér nám poradil, abychom neběželi na začátku příliš rychle, abychom se nevyčerpali a nemuseli přejít do chůze.  Opravdu jsme s kamarády uběhli náš první kilometr v životě souvisle a ve slušném čase. Byl jsem spíš rychlostní typ, a tak mne několik kamarádů předběhlo. Ale hrdě jsem si do tréninkového deníku zapsal svůj první čas ze svého prvního kilometru 2 minuty a 57 sekund na škvárové dráze.  Postupně jsem po tréninku a s tretrami na nohou tento čas podstatně vylepšil v Praze na pružné tartanové dráze na Strahově. Někdy jsem zaklekl do bloků v běhu na 200 metrů a vedle mne startoval na veřejných závodech tehdy československý reprezentant a mistr Evropy 1971 ze štafety. Hnal jsem ho před sebou až do cíle. :-) A pak jsem v dalších deseti letech naběhal při trénincích více než dvacetpět tisíc kilometrů.

Běh Mladé fronty 1967

Na jaře byly pro mládež organizovány v celém Československu běhy pojmenované po různých denících. V Čechách a na Moravě to byl " Běh Mladé fronty " a na Slovensku " Beh Smeny ".  Jako reprezentant naší základní školy jsem tam byl vyslán a podařilo se mi běh ve své kategorii vyhrát. Za cílem mne odchytil novinář z Mladé fronty a udělal se mnou krátký rozhovor. Výsledky běhu jsem si pak poprvé mohl přečíst v novinách a zjistil jsem, že ten redaktor z Mladé Fronty se jmenoval Zvonimír Šupich, který později byl šéfredaktorem sportovního časopisu Stadión. Výstřižek z novin jsem pak měl mnoho let schovaný společně s diplomem za 1.místo.

Atletický oddíl AC Praha 1890

Když jsem dosahoval slušných výsledků, tak se ptali na závodech různí trenéři, zda bych nepřestoupil do jejich oddílu. Lákali mne hodně do Dukly Praha, ale na tréninky bych musel jezdit z Libně přes celou Prahu až na Julisku do Dejvic. Nechtěl jsem ztrácet tolik času dojížděním. A protože náš trenér pan Brožek začal podnikat a přestával trénovat (uvolnění ekonomiky 1967-68), tak jsem přestoupil do jiného klubu v Libni, který měl dlouhou historii Atletic Club 1890. Zde se nás ujal zkušený trenér Antonín Litera a učil nás všestrannosti. Neběhali jsme jen hladké trati, ale i překážkové běhy, skákali jsme do dálky přes 6 metrů a do výšky přes 170 cm. Skákali jsme trojskok a házeli jsme i oštěpem. Ročenky klubu s výkony mám ještě doma schované. Později jsme si své osobní rekordy výrazně vylepšovali. Jedním z mých kamarádů z atletického oddílu byl i Rudolf Černý, který byl později dlouholetým trenérem dvojnásobné olympijské vítězky v hodu oštěpem Barbory Špotákové. Teď v srpnu 2016 jsem ho opět po letech viděl jako trenéra v přímém přenosu z olympijských her v Rio de Janeriu v hledišti. A byla z toho další krásná bronzová medaile Báry Špotákové, jen 12 centimetrů za stříbrnou medailí.

Můj první letní kilometr v roce 2016

Na blogu idnes jsem objevil až v srpnu vyhlášení letní soutěže o nejlepší text o sportování. Nemusí to tedy být jen forma povídky :-) Se soutěží o sportovní text souvisela i  charitativní Letní výzva pro srdcaře.

A tak jsem si řekl, že si po mnoha letech zase mohu zaběhnout nějaký kilometr pro dobrou věc. Podle počtu uběhnutých kilometrů přihlášení lidé přispějí na výcvik psa pro 5-ti letého Filípka trpícího autismem. Proto jsem po dlouhé době vyběhl lehkým klusem do lesa a užíval jsem si přírody ubíhající kolem mne. Kdysi v mládí, když jsem byl před padesáti lety dobře trénovaný, tak jsem zažil při běhu lesem tzv. běžeckou euforii, kdy běžíte po měkké trávě nebo jehličí a jen se vznášíte, protože nohy běží lehce a srdce pravidelně - bez námahy funguje. Při delší tělesné námaze si tělo začne samo vytvářet tzv.hormon štěstí ( endorfin ), který se vyplavuje do krevního oběhu a cítíte se báječně (euforie). Podobné pocity mohou nastat i při dlouhodobém tanci, a tak není třeba přijímat nebezpečné "taneční drogy." Když se v lese zastavíte a vydýcháte, tak prožijete i intenzivní hezké pocity mimo město v přírodě.

V České republice mnoho lidí přispívá na mimořádná vydání při zdravotních obtížích dětí, které nehradí zdravotní pojišťovny. Bohužel sbírání plastových víček mnohdy nestačí na mnohatisícové náklady na rehabilitaci nebo mimořádné operace dětí. Domnívám se, že pořadatelé charitativních sbírek by se měli co nejčastěji obracet na poslance Parlamentu ČR, kteří jsou jmenováni do dozorčích rad zdravotních pojišťoven, aby také přispěli větší finanční částkou na charitu. Vedle poslaneckých platů a náhrad mají příjem minimálně desetitisícových tantiém ročně za účast v dozorčích radách. Po jejich jmenování do dozorčích rad jsou vlastně placeni dvakrát, protože za poslaneckou práci již odměnu dostali. Možná by někteří mladší poslanci z dozorčích rad zdravotních pojišťoven mohli také něco uběhnout. :-) Jsem už řadu let v důchodu, ale pro hezkého vycvičeného psíka pro malého Filípka si rád zaběhnu pár kilometrů.