Topolánek jde do nebe

O Evropské ústavě Topolánek svého času prohlásil, že je to pěkný shit. Po té, co tento "pěkný shit" vyletěl ve francouzském a nizozemském referendu komínem (vyletěl by i jinde, pokud by bylo vypsáno referendum), sedli evropští politici opět k jednacímu stolu.

 Vzali do ruky propisovačku a z původního dokumentu cca 10% vyškrtali. Zbývajících 90% původní Euroústavy ponechali a opatřili ji novým krycím názvem: Lisabonská smlouva.

Ve které fázi škrtání oněch 10% došlo u Topolánka k myšlenkovému přerodu, během něhož si uvědomil, že pěkný shit vlastně není pěkným shitem, nýbrž smlouvou, která musí projít stůj co stůj, je na první pohled záhada…  Na druhý pohled  se už ovšem o žádnou záhadu nejedná! Mirek Topolánek prostě pochopil jednu prostou věc. Pochopil, že než bude moci na zahradě Berlusconiho vily odhodit svoje spodky, bude napřed muset odhodit některé názory, které do té doby zastával. Názory, které jsou sice racionální a správné, ale mezi evropskou politickou representací, bohužel, silně nepopulární. Pochopil, že je IN se s evropskými politiky poplácávat po zádech a tvářit se jako veeelký státník, (zatímco doma si klidně může na kdekoho ukazoval vytrčené prostředníčky a používat mluvu hodnou „kosmetika dlažebních kostek“).

Pochopil, že až se s ním ODS rozloučí (což podle mého měla udělat už dávno), bude Brusel to jediné místo, kam se bude moci upíchnout.

Zkrátka, Topolánek pochopil to, co pochopila i řada dalších politiků v Evropě – a to, že instituce Evropské unie jsou vlastně takové nebíčko, kam se dušičky politiků dostávají poté, kdy v národní politice definitivně umřou. Pochopil, že v těchto institucích čeká na něj i na věrného kamaráda Marka radostný posmrtný život – navíc zatraceně dobře placený. Byl tu ale jeden háček - každé malé děcko přece ví, že do nebíčka se těžko dostane, když bude zlobit, což o evropském nebíčku platí dvojnásob. Proto je teď z Míry hodný chlapec, který seká latinu a nedovolí, aby někdo „rozsekal“ Lisabon.

A čím více se nyní blíží Topolánkův konec v domácí politice, tím více se snaží zajistit si v nebíčku dobrý flek. Proto neváhá popírat vše, co doposud tvrdil. Proto neváhá dále štěpit členskou základnu strany, které stále ještě předsedá. Proto nemá problém v médiích sprostě napadat své spolustraníky a bývalé kolegy ze Senátu. Proto neváhá dohodnout se i s Paroubkem, kterého jinak osobně nesnáší. Proto koordinovaně přikyvuje Barrosovi – který teď pro Topolánka představuje postavu svatého Petra, otevírajícího bránu do ráje. Pokud jde o mne - bude-li Topolánek, coby eurokomisař, působit v Evropské unii stejně důkladnou destrukci, jakou již léta provádí v ODS (bohužel!!!), budu první, kdo mu půjde koupit jednosměrnou letenku do Bruselu. 

Ale bylo by od Topolánka fér, kdyby už konečně o svých evropských ambicích promluvil jasně, otevřeně a bez vytáček. Ovšem, čím více Topolánka a jeho chování pozoruji, tím intenzivnější mám dojem, že férovost je přesně to, čeho se od něho nedočkáme.    Byly doby, kdy se o Topolánkovi říkalo, že má „koule“. Byly doby, kdy tomu šlo věřit. Teď má ovšem Topolánek namísto koulí už jen kuličky. Kuličky, kterými se úporně snaží trefit do bruselského ďůlku.