Tiché výročí jedné tragédie

Je 2. července po desáté hodině večer. V budově školy se ještě svítí, protože v jedné ze tříd probíhá schůze. Před jedenáctou hodinou přicházejí ke škole čtyři ozbrojení muži. Dva z nich zůstávají hlídat před vchodem do školy, druzí dva pokračují dovnitř. Za několik minut nato se z chodby ozve série výstřelů.

  Po nich zůstanou na zemi ležet tři mrtví a jeden zraněný. Čtyři útočníci vybíhají ze školy a mizí ve tmě…

Škola leží v obci Babice a píše se rok 1951.

Třemi mrtvými, kteří leží na chodbě školy, však tragédie nekončí. Další tragédie má teprve přijít. Tragédie pečlivě zrežírovaná StB a komunistickou justicí. Tragédie na jejímž konci bude stát 11 rozsudků smrti, 4 doživotní tresty, více než 100 dalších rozsudků v celkové výši 1429let odnětí svobody, úplná či částečná propadnutí majetku, deportace a rozvraty desítek rodin. Tragédie o níž dnes už málokdo ví a málokdo ji zná. A pokud ano, tak spíše z propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana, z dílu Vrah se skrývá v poli.

V uplynulých dnech jsme vzpomínali na proces s Miladou Horákovou. Česká televize o tomto procesu vysílala několikadílný dokument. Na výročí babických vražd a následných procesů si asi v médiích nevzpomene nikdo. A právě proto vznikl tento blog, který bude poněkud delší, než bývá obvyklé…

Třemi mrtvými na chodě školy byli Tomáš Kuchtík, Josef Roupec a Bohumír Netolička. Tři místní komunističtí funkcionáři. Prý nijak zarytí komunisté – snad s výjimkou Netoličky. Ten jediný byl členem KSČ, Roupec a Kuchtík byli původně členy Sociální demokracie – po sloučení s KSČ však ze strany nevystoupili. V náprsní kapse Netoličkova saka je následně nalezena komunistická legitimace. Je prostřelená. Legitimace zabitého komunisty s dírou po kulce, se stává symbolem, který se komunistické moci náramně hodí. Vznikne o ní dokonce báseň. Bude o ní na pohřbu funkcionářů zapáleně řečnit ministr Kopecký. Jediným, kdo střelbu přežil, i když se zraněním, je František Bláha. Bláha je jediný, kdo věděl, co se ve škole skutečně stalo… Když se ho lidé i blízcí později ptali, k čemu 2. července 1951 došlo, odpovídal jim: ‚Lhát vám nechci a pravdu vám říci nesmím…‘. Na počátku šedesátých let Bláha údajně z KSČ vystoupil.

Proces kolektivizace, který KSČ (navzdory původním proklamacím) začala realizovat, byl hodně problematický a měl celou řadu odpůrců. Zvláště na jižní Moravě, kde se tento příběh odehrál. Mezi sedláky a vesničany se proto začaly formovat odbojové skupiny, které často navazovaly na svou činnost z odboje protinacistického. To byl i případ Antonína Plichty staršího a jeho synů – významných aktérů tohoto příběhu. Komunistická moc však na jižní Moravě narážela ještě na jeden problém – církev. Jižní Morava je region tradičně hodně religiózní a situaci tak nemálo komplikoval fakt, že řada tamních komunistů byla praktikujícími katolíky. Již před samotnými vraždami došlo v kraji k rozsáhlé vlně zatýkání mezi rebelujícími sedláky i církevními představiteli.

Bylo potřeba ukázat veřejnosti nejen pravou tvář vesnických boháčů, ale také katolické církve. Bylo potřeba odbojné sedláky a duchovní zaplést do přípravy brutální vraždy, kterou každý člověk musí odsoudit. A právě proto se zrodila ‚causa Babice‘, právě proto ji komunistický režim dokázal tak obratně využít. 

Akce proti kolektivizaci vyvolávaly svou odezvu u vládní moci, která se působení odbojových skupin snažila monitorovat a kontrolovat. Mimo jiné i tím, že do struktur odbojových jednotek nasazovala své lidi, kteří měli činnost těchto jednotek nejen sledovat a podávat hlášení, ale později také přímo podněcovat.V době, o níž tu hovoříme, na Třebíčsku prokazatelně operoval například major Vašek (František Mareček).

Napojení na StB se nikdy nepodařilo plně prokázat v případě tajemného „Kapitána“ (tak si nechal říkat), Ladislava Malého, hlavního aktéra babických vražd a vedoucí postavy odbojové skupiny, tvořené bratry Antonínem (22let) a Stanislavem Plichovými (20let) a Antonínem Mityskou (24let). Podle vyprávění pamětníků byl Malý psychicky nevyrovnaný člověk, s nadměrně kladným vztahem k lahvi. Důvěru u místních i mezi některými církevními představiteli si získal historkou, podle které měl od americké tajné služby CIC tajný úkol, převést za hranice kardinála Berana – jednu z nejvíce střežených osob minulého režimu. Beran byl v té době internován na neznámém místě, což Malého historce mohlo dodávat jistou věrohodnost. Malý nějakou dobu skutečně spolupracoval s CIC. Pak ale zpronevěřil peníze, které byly určeny na výplaty odměn pro její české spolupracovníky a musel uprchnout zpět do Československa. CIC ani tak neželela peněz, jako se radovala z rozloučení s Malým. Ačkoli po vraždách byla celá záležitost interpretována jako akce agenta zahraniční tajné služby, jisté je, že malý od CIC žádný rozkaz k vraždám tří, (v podstatě bezvýznamných) komunistických funkcionářů nikdy nedostal. To ostatně po roce 1989 potvrdil i generál Miloš Knorr. Zrovna tak Malý nedostal žádný rozkaz, týkající se kardinála Berana. 

Ve hře tedy zůstávají dva motivy, z nichž k vraždám došlo. Zaprvé se mohlo jednat o sólo akci Malého (což je málo pravděpodobné), zadruhé se mohlo jednat o akci, kterou prostřednictvím Malého řídila StB. Řada skutečností i ‚náhod‘ tomu nasvědčuje. 

Kolem Malého se vůbec dělo mnoho podivných ‚náhod‘, které řadu lidí jen utvrdily v přesvědčení, že Kapitán je na StB napojen. Řada lidí vytušila, že Malý představuje nebezpečí. Proto se s ním rozešli. Většinou ale bylo již příliš pozdě. Každému, kdo se s Kapitánem rozžehnal, zaklepala za pár dní nato na dveře StB. Jednomu známému nechal Malý zbraň na obranu. Druhý den měl ten známý nečekanou návštěvu z bezpečnosti. Dělali domovní prohlídku. Šli po zbrani. Neuvěřitelná náhoda… Naštěstí nic nenašli. Jiní lidé, kteří s Malým spolupracovali, už takové štěstí neměli… Za podivnou náhodu lze považovat i to, že někteří místní komunisté byli varováni, aby na osudnou večerní schůzi do školy nechodili, že se tam bude střílet…

Na místo činu dorazila bezpečnost. A dorazila velmi rychle. Až překvapivě rychle. Ale žádné precizní vyšetřování se nerozbíhá. Snad proto, že scénář je vyššími místy dopředu dán… Nedochází tak k řádnému ohledání mrtvých, zajištění daktyloskopických stop a nedochází ani k balistické expertíze. Dodnes tedy nevíme, z jaké zbraně smrtící výstřely vyšly a logicky ani nevíme, kdo byl jejím majitelem. Ještě týž večer přijíždí bezpečnost za Antonínem Plichtou starším. Řeknou mu co se stalo. Plichta opakuje, že tohle se nemělo stát. Je mu jasné, že vlna represí se tím ještě zvětší. A má pravdu… StB pak Plichtovi slíbí, že pokud vyzradí úkryt útočníků, jeho synům se dostane mírnějšího trestu. Na čestné slovo estébáků se dá spoléhat těžko. Dnes už by to Plichta věděl. Tehdy to nevěděl. A stálo ho to život. Jeho syny vlastně také.  

Útočníci (Malý, bratři Plichtové a Antonín Mityska) se mezitím schovávají v poli u obce Bolíkovice. Vzdušnou čarou asi kilometr a půl od místa činu. Nepokoušejí se uprchnout nikam dál, nesnaží se zmizet ‚za čáru‘. Nad polem začíná kroužit letadlo. Malý na ně několikrát vystřelí. Řada lidí si pak tuto střelbu vykládala jako signál, aby bezpečnost věděla, kde přesně skupinku hledat… Když bezpečnost a armáda na místo skutečně přijedou, dochází k další střelbě. Opět střílí Malý. Střílí kolem sebe. Výsledkem jeho střelby je na místě mrtvý Antonín Plichta mladší a těžce raněný jeho bratr Stanislav. Při přestřelce s bezpečností je následně zabit i Malý. Údajně. Všechny oficiální zdroje z toho alespoň vycházejí. Někteří pamětníci však tvrdí, že Malý nastupuje s estébáky do auta a na místo střelby je přivezena jiná mrtvola. Sestra bratří Plichtových, Ludmila, si je jistá, že Malého za několik let po tragédii potkala… Matka Malého je pozvána k identifikaci těla. Prohlásí, že svého syna nepoznává. Později tuto výpověď změní a tělo identifikuje… Pravdu se už pravděpodobně nedozvíme. S určitostí proto nelze říci, zda Malý skutečně byl napojen na StB, či nikoli. Řada skutečností a podivných ‚náhod‘ tomu však nasvědčuje… Antonín Mityska je zatčen. Popraven bude za několik dní poté. Stanislav Plichta je odvezen do nemocnice v kritickém stavu. Ani jeho ale provaz nemine… 

Policejní vyšetřování bylo sice zoufale nedostatečné, zato na soudním procesu si státní orgány dají pořádně záležet. Není li skutečný pachatel střelby ve škole nalezen, musí být určen. A spíš více, než méně. Vlastně, čím více, tím lépe. Celkový počet více než 100 odsouzených tomu jen nasvědčuje. Dokazovat, že jste něco neudělali, je vždy těžké. Zvlášť za situace, kdy nikoho žádné dokazování vlastně nezajímá. Třídní boj není žádná legrace. Třídní boj je vážná věc. V řadě případů dokonce věc SMRTELNĚ vážná.

Již deset dní po vraždách začíná v Jihlavě proces. Není to proces s člověkem, který stiskl spoušť, je to proces s třídními nepřáteli. Proces by vlastně ani začít nemusel. Soudruzi v tom měli od začátku jasno - už několik dní po vraždách se politický sekretariát ÚV KSČ usnesl na sedmi hrdelních trestech. ‚Soudní‘ proces trvá DVA dny. Na jeho konci si sedm obžalovaných skutečně vyslechne rozsudek trestu smrti. Dva si vyslechnou tresty doživotí. Pět lidí si vyslechne tresty mezi 25 a 20 lety vězení. Z Plichty odbojáře a bojovníka proti nacistům se před soudem stává gestapácký udavač a konfident. Skutečnost, že Plichta za protektorátu ukrýval i ruské vojáky a pronásledované komunisty mu nijak nepomůže. Kolik skutečných udavačů a konfidentů bylo mezi estébáky, kteří ho zatýkali a vyšetřovali, můžeme jen spekulovat.  

Dochází také k zatčení dvou kněží – Jana Buly a Františka Pařila. Třetí kněz, Václav Drbola, byl preventivně zatčen již více jak týden PŘED samotnými vraždami. U procesu to ale nikoho zajímat nebude. Na vynesení rozsudku smrti to nic nezmění. Tak jako při dalším procesu nikoho nebude zajímat, že mlynář Jaroslav Melkus byl zatčen měsíc před vraždami. I on je z nich obviněn. I on dostává trest smrti. Souzena je i jeho žena. Za to, že svého muže, který nic nespáchal, neudala. Jejich majetek propadá státu… Od listopadu 1951 do února 1953 se konají ještě další tři hlavní procesy. V nich jsou vyneseny další čtyři hrdelní tresty a dvě doživotí. Ve druhém procesu je souzen i otec Ladislava Malého. Dostává DVA roky vězení. Otec bratrů Plichtových dostal provaz. Otec Malého dva roky. Smutný nepoměr. Ale v zemi, kde vládne komunistická zvůle se není čemu divit. A nebo to byla jedna z těch ‚náhod‘, které by svědčily ve prospěch teorie, že Malý byl spolupracovníkem StB……..? Stanislav Plichta zůstal následkem střelby v poli ochrnutý. Když ho nesou na popravu, vzpouzí se a volá: …‘věšejí žebráčka maminko‘. Chromý dvaadvacetiletý mladík se stává posledním popraveným v procesu.

V hlavních procesech bylo k různým trestům odsouzeno celkem 44 osob. V procesech následných, které se odehrávaly až do roku 1958, bylo odsouzeno dalších více než 60 osob. Majetek odsouzených a jejich rodin propadl buď zcela nebo částečně státu. Rodiny byly deportovány – mnohdy se zákazem se do rodné vesnice vrátit. O osudu odsouzených se pak dozvídali až v šedesátých letech, především z vlastního pátrání. Žádnou oficiální zprávu většinou rodiny nedostaly. Nespravedlivě odsouzeným se dostalo rehabilitace až po roce 1989. 

Vraždy tří řadových komunistických funkcionářů, které pravděpodobně zaranžovala přímo StB, tak posloužily k likvidaci ‚vesnických boháčů‘ i jejich rodin a k diskreditaci církve. Odpor byl zlomen, nepřítel zničen, kolektivizace dostala zelenou...  

Odsouzeni k trestu smrti:

Mityska Antonín (*1927) - trest smrti
Plichta Antonín, st. (*1894) - trest smrti
Němec Drahoslav (*1931) - trest smrti
Kopuletý František (*1913) - trest smrti
Škrdla František (*1917) - trest smrti
P. Drbola Váslav (*1912) - trest smrti
P. Pařil František (*1911) - trest smrti   

P. Bula Jan (*1920) - trest smrti   

Smetana Gustav (*1907) - trest smrti    

Melkus Jaroslav (*1900) - trest smrti     

 Plichta Stanislav (*1931) - trest smrti