Asi to mělo tehdy, po té revoluci, být všechno jinak...................................
Žádné politické strany, žádné politické programy, žádné spory a žádná politická soutěž. Namísto hádajících se politiků měli politiku dělat „nepolitici“ – umělci, intelektuálové, prostě Havlovi kamarádi, co spolu mluví a tudíž se vždy dohodnou na tom správném, morálním a obecně prospěšném řešení. Namísto politických programů jsme si měli do úmoru opakovat, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, či heslo mravnost nadevše. Jenže my už jsme tady za těch 20let pár takových nepolitických politiků zažili - nejnověji např. mistr ministr Kocáb. A že by nám z těchto lidí zůstal v srdcích hřejivý pocit a dojem, že „takhle to má vypadat“, zrovna říci nelze. I frází o pravdě, lásce a mravnosti jsme slyšeli bezpočet a rovněž nelze říci, že by to kamkoli vedlo. Protože slova – jakkoli líbivá – prostě nejsou všechno!
Háček je v tom, že ta mnohými idealizovaná, morální nepolitická politika se dá dělat tak leda na tribuně na Václaváku, když vám do toho nadšený revoluční dav zvoní klíči. Ale jakmile z té tribuny slezete, dav vychladne, dá si klíče zpátky do kapsy a rozejde se domů, začíná skutečná politika. Politika různých názorů a diametrálně odlišných pohledů, sporů, dohod, kompromisů i nefér faulů. Politika, ve které nerozhoduje moudře se tvářící intelektuál - z váhy své prestiže, nýbrž ten, kdo vyhrál demokratické volby a disponuje většinou v Parlamentu.
Tak to prostě chodí. Tak to funguje.
Možná není ideální, že to funguje právě takto. Ale jinak to fungovat nemůže. A nic si nenalhávejme - nefunguje to jinak v žádné demokracii.
Nepolitická politika se dá dělat na tribuně, ale když z té tribuny sestoupíte, musíte se sejít s Čalfou, Adamcem a dalšími „leaving boys“, abyste s nimi vedli ryze politické jednání, kde si vykolíkujete terén. Vedete s nimi ryze politické jednání, na němž uzavřete ryze politickou dohodu, že vy necháte komunisty být a dovolíte jim v klidu se etablovat do nově vznikajícího systému a oni vás zato na oplátku zvolí prezidentem. A tak se z nepolitické politiky rodí politické dohody a politické obchody – jejichž následky neseme dodnes. Nepolitická politika je zkrátka věcí zcela teoretickou, kterou v praxi nedokáže prosazovat ani ten, kdo se jí nejvíce zaštiťuje.
O co více ovšem nepolitická politika v praxi selhává, o to větší rehabilitace se jí muselo dostat při oslavách výročí pádu komunismu. Z oslav konce totality se tak stala velkolepá mediální tryzna, místy navíc těžce kýčovitá, jejímž jediným cílem bylo dát po nějaké době opět prostor všem pravdoláskovským umělcům, intelektuálům, disidentům, komentátorům a polopolitikům, kteří se pak v přímém přenosu věnovali své oblíbené hře na generály po bitvě.
Šlo o to, aby nám tito morální mudrcové s patentem na universální pravdu vysvětlili, jak jsme to po revoluci udělali všechno špatně. Aby nám připomněli, že za všechno porevoluční zlo může privatizace, Opoziční smlouva a Klaus se Zemanem.
No řekněte, jak lépe se dá oslavit dvacetileté výročí od pádu totality, než koňskou dávkou blbé nálady - která v řadě lidí jen posílí dojem, že vlastně není co slavit….? A aby toho ještě nebylo málo, tak skupinka aktivistů, mávajících nad hlavou evropskými vlajkami, chtěla znemožnit prezidentovi položit věnec u pamětní desky na Národní třídě. Dvacet let od pádu totality tedy oslavujeme tím, že někteří „osvícení“ spoluobčané rozhodují o tom, kdo smí nebo nesmí někam pokládat věnce… Bravo!
Patřím k lidem, kteří se domnívají, že 17. listopadu JE co slavit. Patřím k lidem, kteří si života ve svobodné společnosti hluboce váží a nepovažují ho za samozřejmost, která nám spadla z nebe.
A v neposlední řadě patřím k lidem, kteří náš polistopadový vývoj považují za správný a za nejlepší z možných (rozuměj REÁLNÝCH) alternativ. A tento pocit, který v sobě mám mi nevezme nikdo.
Nevezmou mi ho všichni ti pravdoláskovci, kteří mne z obrazovky veřejnoprávní televize (za mé peníze) celé úterý přesvědčovali, jak celá současná politika i společnost stojí za houby s octem – čímž tito lidé jen (ne)vědomě přispívají k nostalgii po časech minulých... A nevezmou mi ho ti, kteří z důstojných oslav významného výročí udělali hloupý tyátr pro CNN. Jsem sice hrdá na to, kam se Česká republika za těch 20 let dokázala posunout, ale i tak uplynulá oslava 17.listopadu nebyla mou oslavou a neviděla jsem důvod se jí zúčastnit. Byla to totiž naopak oslava těch, kteří polistopadový vývoj dokáží jen bezduše kritizovat – ačkoli se na něm léta sami podíleli - a na místo skutečných řešení navrhují jen vágní třetí cesty a hezky znějící frázičky.
Občas je daleko lepší si při významných výročích jen potichu zavzpomínat a zapřemýšlet, než pořádat velkolepé zábavné estrády, kde se forma úporně snaží zvítězit nad obsahem. Je to vlastně docela paradox, že ti, kteří v úterý z televizní obrazovky tak hlasitě nadávali na špatnosti privatizace, si dokázali oslavy 17. listopadu tak dokonale zprivatizovat sami pro sebe...
