Diplomová práce jako zbraň

Novináři disponují opravdu značnou mocí a velkými možnostmi, jak některému politikovi řádně znepříjemnit život.

Od používání poměrně primitivní psychologie, přes nahrávání, o kterém dotyčné osobě neřeknou, až po zkoumání studijní minulosti konkrétních veřejně činných osob, což se v poslední době stalo mezi žurnalisty velikou módou, (naposledy se to stalo dnes na Aktuálně.cz: http://wiki.aktualne.centrum.cz/diplomove-prace-vysokoskolske-tituly-poslancu-opisovani/). Chcete-li nějakého politika znevěrohodnit před veřejností, je relativně nejjednodušší jít na to prostřednictvím jeho vzdělání – a přiznejme si, že boom různých privátních vzdělávacích institucí, které mnohdy i za nestandardně krátkou dobu nadělují standardní akademické tituly, tomu může v některých případech výrazně nahrávat.

Ano, „šťourat“ se ve vysokoškolském vzdělání nějaké osoby, může mít své hluboké opodstatnění tam, kde existovaly či existují pochybnosti o délce studia, či kvalitě dané vzdělávací instituce (například vzdálené univerzity, situované v zapadlých slovenských vesničkách). Ale používat absolventské práce jako univerzální šablonu, pokud chcete nějakého politika veřejně zdiskreditovat, je poněkud mimo okruh toho, čím by se měl novinář ve své každodenní práci zabývat. A troufnu si tvrdit, že je to i mimo okruh toho, co se nazývá „veřejný zájem“. Navíc, aniž bych se chtěla politiků nějak zastávat, i zde platí pravidlo, že kdo hledá, najde. To by také bylo, aby se v průměrně 60ti stránkové diplomce nenašlo něco, co vydá alespoň na jeden novinový článeček.

Neustále slýcháme názor (a je bezpochyby možné s ním v obecné rovině souhlasit), že veřejnost má právo vědět o veřejných činitelích vše. Co ale víme o novinářích? Co víme o lidech, kteří dennodenně interpretují socio-politickou realitu a významně tak (spolu)utvářejí náš názor na ni? Věru toho mnoho není. Jen se třeba podívejte, kolik článků v novinách je podepsáno jen zkratkou autora. Mnohdy je možné zkratky dešifrovat (například na indes.cz stačí na zkratku kliknout a objeví se vizitka autora), jindy se totožnosti autora nedopátráte vůbec. Můžete s požadavkem zavolat nebo napsat do příslušné redakce – já na takovou odpověď, shodou okolností právě z redakce Aktuálně.cz, čekám už druhý měsíc… Také se můžete zkusit podívat na informace, které o sobě novináři zveřejňují přímo v rámci médií, pro něž píší. Ne, žádnou informační smršť rozhodně nečekejte, žádné veřejné svlékání donaha se nekoná.

Pokud máme právo vědět vše o vzdělání, ale třeba i majetkových poměrech politiků, neměli bychom disponovat stejným právem i vůči novinářům? Nebylo by zajímavé vědět, jaké vzdělání mají novináři, píšící o vzdělání našich politiků? Nebylo by zajímavé rozebrat i jejich diplomové (či rigorózní) práce, a to se stejným gustem, s jakým novináři kritizují práce veřejně činných osob? Možná i absolventské práce našich novinářů vykazují řadu fatálních nedostatků od metodologické stránky věci, přes použitou bibliografii a množství citací, až k chybně zaznamenanému poznámkovému aparátu. Možná, že i v jejich pracích se vyskytují hrubky a překlepy, které unikly bystrému oku oponenta. Možná, že by nad diplomkou kdekterého novináře slovutní profesoři také kroutili hlavou, jak je možné, že byla vůbec kdy připuštěna k obhajobě, nemluvě o tom, že tou obhajobou úspěšně prošla.

Co když ti, kteří píší o akademických prohřešcích našich politiků, mají sami na triku daleko větší studijní maléry? Problém je, že to se těžko někdo dozví. Málokdo z nás má totiž čas a energii po takových věcech pátrat. Naštěstí pro novináře!

Otázka, kterou bychom si měli položit, zní: je v pořádku, pokud si novináři hrají na arbitry, co se týče vzdělání českých politiků, v obecné rovině pak na arbitry veškerého společensko-politického dění?  A pokud budou novináři chtít tuto roli zastávat, není načase se začít se stejnou pečlivostí pídit i po jejich vzdělání? Není načase vážně přemýšlet o tom, zda k takovému „arbitrování“ mají nějaké relevantní předpoklady? Nikdo nezpochybňuje, že politici jsou ti, kteří rozhodují a měli by tak podléhat veřejné kontrole. Jenže novináři jsou ti, kteří o těch rozhodnutích informují veřejnost – a to je rovněž obrovská moc a ještě větší odpovědnost.