Debakl zelených aneb proč tak složitě, pane Juste?

Včera jsem na blogu aktuálně.cz četla příspěvek Dr. Petra Justa, v němž podrobně, tuším že v deseti bodech, shrnuje příčiny volebního debaklu SZ.

Nic proti dlouhým a seriózně myšleným analýzám, ale mám dojem, že popisovat zelený debakl v deseti bodech, je stejně zbytečné, jako sepsat desetibodový návod na zavazování tkaniček u boty. Protože zrovna tak, jako je jasné, jak se zavazují tkaničky, je i jasné, proč zelení dopadli, jak dopadli…  

Zelení už dlouho vrávorali na hranici volitelnosti. Problém s magickou pětiprocentní hranicí je v tom, že se na ní nedá balancovat (živořit) věčně. Zkrátka, buď se strana přes ni trvale přehoupne a ustálí se na nějakých 6 – 10% nebo pomalu padá do dvouprocentního zapomnění, jako v těchto volbách.

 Příčina debaklu Strany zelených je v jejím elektorátu. Voliči této strany se dělí do dvou, v podstatě nesourodých skupin na: 1)     lidi se silným akcentem na ekologii, zpravidla mladé a velmi radikální  a na 2)     pravdoláskovsky orientované’liberály‘, kterým je blízký tzv. nepolitický styl politiky Obě dvě tyto skupiny je těžké uspokojit současně - viz otázka radaru. Ta první skupina (naivně) očekávala, že až se zelení dostanou do Sněmovny, neřkuli do vlády, budou více prosazovat jejich zájmy a že prosadí víc ze zelené politiky. Doufali, že zelení srovnají Temelín a Dukovany se zemí a na jejich místě vysadí bílé větrníčky. Doufali, že geneticky upravené plodiny se napříště uvidí nanejvýš jako exponáty v Muzeu Hrůzy. A zrovna tak doufali, že až budou Spojené státy u nás chtít postavit radar, bude Bursík první, kdo se v brdských lesích nechá protestně přivázat ke stromu. Nestalo se! Chvála Bohu…

Ti druzí naopak čekali, že zelení zůstanou věrni svým proklamacím – nejsme jako ostatní politické strany, my jsme ‚noví‘, čistí, morální, nezkorumpovaní, všechno řešíme přátelsky dohodou a konsenzem. Ale způsob, jakým se Martin Bursík vypořádal se stranickou opozicí, která navíc měla blízko k první voličské skupině, nepřipomínal přátelskost, dohodu a konsenzus. To byla typická tvrdá pragmatická politika. Přesně ta politika, kterou zelení svého času tolik kritizovali. Přesně ta politika, která se druhé skupině voličů tak zajídá.

Uniklý mail se slovy: ‚donutíme je ke spolupráci třeba silou‘, nespadá do kategorie přátelské, nepolitické a konsensuální politiky. Spadá kamsi ke Grosům, Paroubkům a jejich Dimunům, či Topolánkům a jejich Dalíkům a dalším…Tedy, spadá přesně tam, kam nepoliticky uvažující pravdoláskovec nikdy ‚spadnout‘ nechce – do reálné politiky, se vším, co k tomu patří. Ať se to frontě pravdy a lásky nelíbí sebevíc, být v politice a nedělat politiku, zkrátka dost dobře nejde!

Bursík to pochopil. Nebo lépe řečeno, věděl to už z dřívějška… Obě dvě voličské skupiny tak byly zklamány a ve volbách zelené nepodržely. Ta první byla zklamána Bursíkovou nedostatečnou důrazností, ta druhá naopak důrazností až nadměrnou. Pro první ztratila Bursíkova strana zelenou nálepku, pro ty druhé pel nevinnosti. A to, že zeleným fandily různé natrucparty (známé osobnosti), které už od krize v České televizi mají jako VELKÉ hobby fandit komukoli, kdo je proti velkým stranám a prezidentu Klausovi, už Bursíkově partě nijak pomoci nemohlo. A ani do budoucna nepomůže! Tak asi tolik, pane Juste…