…kdyby se nestal politikem, ale zůstal redaktorem podobného pořadu, jako byl pořad Na vlastní oči?
Co by udělal, kdyby za ním někdo přišel s důkazy, že jistá detektivní agentura ABL stojí za vznikem nové politické strany a chce přes tuto stranu ovlivňovat chod státu a tok veřejných zakázek?
Co by udělal, kdyby se dozvěděl, že faktický šéf strany, nějaký Bárta, dává svým poslancům do obálek „obrázky“ Masaryka a Destinové a recipročně žádá, aby zvedali tlapičku dle zadání.
Šel by John za Kroupou a svou hospodskou češtinou mu řekl: "Janku, ty kluku jeden kudrnatá, vo tom netoč. To je na toho Bártu i na ty Vévéčka jasně ušitý. Dyk ten Bárta je vot pohledu takovej slušněj člověk. To je celý ňáká habaďůra.“
Nebo by se v něm naopak probudil pud dychtivého novináře a šel by po skandálu, jak vegetarián po mrkvi? Neletěl by hned za Kroupou, necpal mu do baťohu skrytou kameru a neposílal ho na rozhovor se Škárkou a spol., aby mohl za pár dní na obrazovce televize svým pověstným dramatickým hlasem oznámit, že: „….naše….televize….získala…exkluzivní…informace…o nekalých ...praktikách…jedné…bezpečnostní…agentury…a na ni…napojených…politiků…“
Jako investigativní novinář by to John bezpochyby udělal. Jenže on už novinářem není. Nejde mu o zlaté zrcátko TýTý, ale o udržení se na ministerstvu. Je z něj vrcholný politik, za což nevděčí nikomu jinému, než právě Bártovi. Přestože Radek John rozhodně není žádný lumen, dokázal pochopit základní politickou zásadu: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A John zpívá o sto šest, všechna čest! Bohužel však neslyší, že tóny, které se mu hrnou z úst, až nápadně připomínají Requiem.
