Už to bude rok, co jsem se viděla se svou Stuttgartskou rodinou. Už to bude rok, a zjišťuji, že mi chybí. Není nic jednoduššího, než se domluvit s Maruškou a koupit s předstihem jízdenky. Nechám si tentokráte větší prostor na přestup v Norimberku, protože minule jsem si všimla, že je to krásné město. Byla by škoda si ho nechat ujít. Jsem sice tak vyčerpaná, že mám problém každý den vstát a dojet do práce, ale termín je až za měsíc. Do té doby budu v pořádku.
Den odjezdu se blíží. Nemám teď o nic více sil, než před měsícem. Navíc jsem na jiný problém dostala antibiotika. Mám tu cestu odložit? Vracet jízdenky a zase se horko těžko domlouvat na jiném termínu? To tedy ne! Však to zvládnu. Jede se!
Vyrážím do deštivého rána. Na nástupišti už čeká pár zkřehlých postav. Před sedmou hodinou přijíždí autobus. Uvelebím se na místě. Zkusím se cestou dospat. Na poslední chvíli přibíhá Polák. Hovorný a hlučný. Hlavně ať nesedí vedle mě! Minul mě a míří dozadu. Autobus je naštěstí poloprázdný.
V Norimberku nás vítá sluníčko. Nejprve zamířím na opevněné tržiště s hrázděnými domky. Procházím místy, kde se zastavil čas. Taková místa mám ráda. V turistickém centru vyfasuji mapu. Hm, ten hrad je pěkně daleko. Za normálních okolností by mi to daleko nepřipadalo. Ale dnes to nezvládnu. Snad někdy příště. Teď se budu jen tak poflakovat. Mám zhruba tři a půl hodiny do odjezdu vlaku.
Vydávám se po královské cestě. Potkávám příjemný kostelík Sv. Marthy. Zatím co si jej fotím, osloví mě sympatický Němec. Cože to chce? Tentokrát jsem si před cestou nezopakovala němčinu, byla to chyba... Aha, nabízí mi, že mě vyfotí. Ne, díky, nejsem moc fotogenická.
Pokračuji dál. Před katedrálou Sv. Lorence si kupuju k obědu galetku - beru to jako příslib brzké cesty do Bretaně. Snad mě do té doby to totální vyčerpání přejde. Katedrála je impozantní, ale její interiér na mě velký dojem neudělá. Sv. Martha je mi bližší.
Pokračuji směrem k řece Pegnitz. V dálce se vypíná hrad. Zdá se blízko, ale je to opravdu jen zdání. Plán města hovoří jasnou řečí. Je to daleko. A navíc, jak už bývá u hradů dobrým zvykem, je to na kopci, což je pro mě za daných okolností nepřekonatelná překážka.
Potřebuji si na chvíli sednout. Připadám si jako stoletá stařenka. Ale i ta by možná byla v lepší kondici. Posilním se banánem a pokračuju v cestě do kopce. Uvidíme, kam dojdu. Ploužím se jako šnek. Po pravdě řečeno nejraději bych si někam lehla ... a už nevstala, ale když už jsem tady...
Každou chvíli odpočívám. Jako bych chtěla vyzkoušet každičkou lavičku. U chrámu Sv. Sebalda už jsem skoro zralá na resuscitaci. Ale hrad už mám na dosah. Když už jsem došla až sem, tak to teď přece nevzdám.
Hrad je parádní. Vůbec celé město působí uvolněně a přátelsky. I přes svou indispozici se tu cítím dobře. Určitě se sem někdy vrátím. Norimberk má za sebou zhruba tisíciletou historii a žije v něm něco málo přes půl milionu obyvatel, ale centrum města žije poklidným tempem. Hodně mi připomíná Prahu.
Pobudu chvíli na hradní zahradě. Sleduju hodinky. Začínám být nervózní. Vlak mi jede za hodinu, měla bych vyrazit. Nedokážu odhadnout, jak dlouho mi bude trvat zpáteční cesta. Tím spíš, že nevím, kolik mi zbývá sil. Evidentně jsem je přecenila.
Na nádraží dorazím i tak s předstihem. Pár hodin vlakem a jsem ve Stuttgartu. Ná nástupišti na mě čeká Maruška. A u ní doma postel. Konečně!
