Srážka s úředníkem aneb kterak mě semleli na Úřadu práce.

Již nějaký čas nemůžu najít práci. Poctivě odpovídám na inzeráty, rozesílám životopisy, obcházím pracovní pohovory … a nic. Tak jsem si řekla, že zvýším svou atraktivitu na trhu práce absolvováním rekvalifikačního kurzu.

Svou žádost přednesu na Úřadu práce mně přidělené pracovnici, říkejme jí třeba paní K. Ta okamžitě začne konat. Vytiskne mi Pozvánku na schůzku s názvem „Rekvalifikace – základní informace“. Předá mi A4 hustě popsanou informacemi ke „Zpřístupnění životopisu na Integrovaném portálu MPSV“ s poučením, že svůj životopis musím zpřístupnit do 14 dní. A do třetice obdržím „Individuální akční plán ke zvýšení možnosti uplatnění uchazeče o zaměstnání na trhu práce“, kde se zavazuji k součinnosti a dodržení výše uvedeného časového harmonogramu. Zdá se, že se věci dávají do pohybu.

Žízniva po informacích, dostavuji se na rekvalifikační informační schůzku. Prvních cca 20 minut zabere snaha pracovnice přihlásit se na PC. Nuže, může se stát. Když se konečně povede, vysvětluje nám, cca 13 uchazečům, více než podrobně, kterak se přihlásit na portál ÚP. Bod po bodu s námi prochází jednotlivé tiskopisy a já uvažuji, jestli si všimla, že jsme všichni dospělí a svéprávní lidé.

Po té se dá pracovnice do vyprávění. Stále čekám na základní vysvětlující informace, tedy jak v naší situaci postupovat. Místo toho k nám paní i nadále přistupuje jako k žákům pomocné školy a rozvláčně radí, že nemáme mít nereálná očekávání, vše si máme rozmyslet a přidává historky z praxe. Po více než hodině to už nevydržím a dotazuji se. Leč dáma mě nenechá doříct celou otázku a okamžitě odpovídá, ovšem opět ne k věci. Zoufale čekám na její nadechnutí, abych mohla doformulovat svou otázku. Marně.

Cca po 20 minutách se otáže: „Má ještě někdo nějakou otázku?“ Začínám si připadat jako blázen. Beru si slovo: „Prosím vás, můžu vám doříct, na co se chci zeptat?“ Má reakce se jí evidentně nelíbí, ale postupně se konečně dostáváme k meritu věci. A navíc získáváme cennou informaci: „Když budete mít nějaký dotaz, klidně ho mailem pošlete na Vaši pracovnici. Když uvedete do předmětu REKVALIFIKACE, ona mi jej automaticky přepošle.“

Doma, abych dostála svému závazku, snažím se opakovaně zpřístupnit svůj životopis na portálu MPSV. Po 3 dnech už to nevydržím a píšu mail paní K. Ta odpovídá: „... už mi pár lidí psalo, že to nefunguje, bohužel portál nespravuji, tudíž s tím nemůžu nic dělat. Buď Vám to půjde, nebo nepůjde.“ Nu, čekala bych jinou, reakci, ale budiž. Na správce sítě se obrátím sama. Z fundované odpovědi se dozvídám, že aplikace doporučená mi mou referentkou je již delší dobu nedostupná a že jí mám tuto informaci předat.

Po pečlivém výběru si nacházím rekvalifikační kurz přímo na tělo. Má blízko mému původnímu oboru a je to profese žádaná. Mám radost, chci si podat přihlášku, ale abych nemusela na ÚP zbytečně a měla s sebou všechny potřebné kopie, zformuluji dotaz do mailu. Do předmětu uvedu REKVALIFIKACE a čekám na odpověď od rekvalifikační specialistky.

Ale odpověď přijde opět od paní K.: „Dobrý den, dostavte se kdykoli v úředních hodinách u kolegyň na rekvalifikacích.“ Mám na sebe vztek. Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že to „automatické přeposílání“ bude fungovat?!

Seberu veškeré dokumenty a vydám se za pracovnicemi na rekvalifikacích. V kanceláři sedí dvě. Pokynula mi blondýna. Bruneta, kterou znám z absolvované informační schůzky, vypadá zahloubaná do práce. Oddychnu si, že budu jednat s někým jiným – minule mi to bohatě stačilo.

"Našla jsem si ten a ten rekvalifikační kurz z toho a toho důvodu...“

"Jste u nás registrovaná?“ Prohlíží si můj profil v systému. „Nuže?“ Trpělivě opakuji:

"Našla jsem si ten a ten rekvalifikační kurz z toho a toho důvodu...“

"Ale že absolvujete ten kurz, to neznamená, že najdete práci. To si musíte rozmyslet.“

To myslí vážně? Snažím se být trpělivá, ale jde víc a víc ztuha.

"Ano. Ten kurz jsem si vybrala právě proto, že má blízko k mé bývalé profesi a ...“

"Nejlepší bude, když se objednáte na naše Informační a poradenské středisko, kde vám poradí, jaký kurz je pro vás nejvhodnější“.

"To se mi snad jen zdá! Já přece nepotřebuju poradit. Já vím, co chci!!

"Tady máte lelefonní číslo. Objednejte se tam. A pokud vám oni ten kurz doporučí, tak ho máte prakticky schválený.“ Bruneta blondýně ochotně sekunduje. Povzbudivě se na mě směje: „Jen si tam dojděte. Vždyť jde o to, abyste sehnala dobrou práci. My se vám přece snažíme pomoci. Tak hodně štěstí!“

Celá zkoprnělá vycházím z kanceláře. Hned vytáčím číslo Informačního a poradenského střediska. Ozve se mi sympatická paní. Přednesu jí svou žádost a vysvětlím své pohnutky. Reaguje překvapeně a vzhledem k situaci překvapivě:

"A proč se chcete s námi radit, když víte co chcete a víte proč to chcete? Vy přece nepotřebujete poradit.“

Okamžitě pookřeju. Konečně někdo rozumný. „Já vím, já se nechci radit, ale tady na úřadě mi sdělili, že bez porady s vámi si podat přihlášku nemůžu.“

"To jste na té a té pobočce, že? Ano? Tak to si tu přihlášku klidně podejte a řekněte jim, že jste se mnou mluvila a že mi klidně můžou zavolat“.

Aha, zdá se, že nejsem jedinou obětí zdejších specialistek.

Vracím se do kanceláře. Na mnou uvolněné židli již sedí jiná žadatelka, a tak se obracím na brunetu. Ale ta dobrá žena, která ještě před pár minutami byla samý úsměv a sama přeochotně se vytrhovala z práce, teď zčista jasna nemá čas. Rozhazuje rukama, kolik má práce a boří nos hlouběji a hlouběji do lejster.

Blondýna se zamračí: „Ale vy jste tu byla před chvílí. Říkaly jsme vám přece, ať se objednáte na Informační a poradenské středisko!“

„ "Ale já jsem tam volala a tam mi řekli, že poradit nepotřebuju! Tak jsem se vrátila, abych ...“

Blondýna se na mě utrhne: „Teď nemám čas! Vemte si nové číslo a počkejte si!“

Pár minut a taková změna. Napřed milé úsměvy a teď nevraživost. Tohle už dál nesnesu! Pokouší se o mě infarkt.

Vypotácím se z kanceláře a mimoděk mě napadne, co jsem si to téměř čtvrt století platila ze svých daní???