Po dvou krásných, i když skromných, dnech ve Vannes se chystám pokračovat do Sarzeau, kde mám předplacený týden v domku u moře. Naštěstí.
Naštěstí, protože bez karty a vzhledem k tomu, že jsem první 2 dny utratila za vlak a hotel polovinu veškeré hotovosti, si nemůžu příliš vyskakovat.
Od Anne vím, že pojedu autobusem č. 7, ale nevím přesně odkud. Autobusové nádraží je hned u vlakového, ale bez označených stání, a o pár metrů dál je zastávka městské linky. Jdu se pro jistotu přeptat na informace. Ovšem dáma za okýnkem ochotou zrovna neoplývá.
„Do Sarzeau jede linka 7.“
„To já vím, ale odkud? Támhle z té zastávky jede taky linka 7, ale městská.“
„No to já nevím,“ uzavřela debatu. Zajímalo by mě, co vlastně ví.
Autobus mi pojede ve 14 hodin, ale půjdu se podívat už v poledne- Pro jistotu, abych viděla odkud bude vyjíždět. Vida, polední bus odjíždí z parkoviště, linka č.7, směr Sarzeau. Spokojeně odcházím, abych se před 14.hodinou vrátila. Posadím se a čekám. Lidí přibývá, nálada houstne. Jedna paní se rozčiluje, že mezi letáčky chybí ten s jízdním řádem do Sarzeau.
„Do Sarzeau? Je to tenhle, linka č.7“, poučuji ji zasvěceně.
Sedá si ke mně na lavičku hovorná Afričanka s dětmi. Zapřádá rozhovor, chce se bavit, nabízí piškoty. Já jakožto osoba plaššího založení se zdvořile omlouvám a prchám korzovat.
Konečně přijíždí autobus. Na tabuli má nápis Sarzeau, ale číslo má 24 a přijel o 10 minut dřív. To je divné. Na informační tabuli se o lince 24 nic nepíše. Nastoupit? Nenastoupit? Raději nastoupím, co když ta sedmička pak nepojede. Vecpu se do busu mezi posledními na najdu si místečko vzadu.
Nedá mi to a ptám se spolucejstujících. Ano, normálně jezdí č.7, ale začal platit prázdinový jízdní řád a přes léto prostě jezdí č.24. Změna jízdního řádu během dne? To jsem ještě neslyšela. Vždyť v poledne to jelo ještě postaru! Na změny jízdního řádu v Bretani mám však celkem štěstí.
Mí dobří spolucestující mi přetlumočují jména zastávek, která řidič nesrozumitelně mumlá. Konečně jsme v Sarzeau. Vystupuji a se mnou i ta africká rodinka.
„Á vy jste tady taky, Madame. Kam máte namířeno? Mohli bychom pokračovat společně.“
Omlouvám se, mám domluvený odvoz.
Přijíždí Anne a odváží mě do maličké vesničky. Před chvílí jsem se dozvěděla, že Zdeněk s Danny nepřijedou v sobotu za týden, ale až o 2 dny později. To ale není žádný problém, ujistí mě Anne. Takhle z hlavy sice neví, jestli bude mít dalšího nájemníka, ale může mě případně na ty 2 dny ubytovat v podkroví. Paráda!
Byteček mám krásný. K moři jsou to 2 km, kde je v kempu i nejbližší obchůdek s nejzákladnějšími potravinami. Na první nákup mě vezme Anne autem do města. A cestou mi sdělí nemilou novinu. Na ty další 2 dny mě ubytovat nemůže, protože přijede syn s rodinou. No, to jsem zvědaví, kam se vrtnu. Zjišťuji, že inzerovaný internet nefunguje. V Bretani, potažmo v celé Francii nemám s připojením dobré zkušenosti.
No nic, i kdybych se připojila a našla si nějaké jiné ubytování, tak to bez karty stejně nemám jak zaplatit. Zbývá Zdeněk, ten to určitě zařídí. Starosti o budoucnost pouštím k vodě a užívám si moře, slunce a výletů. Nedaleko mého bydliště se rozkládá vodní hrad Suscinio – středověká rezidence Bretaňských vévodů. O kousek dál, 6km od mého bydliště leží Penvins krásná kaple na břehu moře. V Penvins je také krámek o něco větší než ten v kempu, ale díky zapomenuté platební kartě se moc rozšoupnout nemůžu. Zpravidla vystačím s 1 bagetou na den. Zní to sice děsivě, ale když k tomu přidám slané bretaňské máslo, rajčátka, občas klobáska nebo sýr, tak si vlastně žiju nad poměry :-)
Dozvídám se, že mi Zdeněk zajistil ubytování na mládežnické ubytovně v Quiberonu. Pokoj pro 7 osob. Po idylickém týdnu v samostatném bytečku v rodinném domku to bude trochu sešup, ale aspoň nebudu nocovat pod mostem.
