V dnešním pokračování se vydáme k dalším dvěma románským stavbám, které pocházejí s největší pravděpodobností ze 13.století. A čeká nás cesta dlouhá předlouhá, protože tyto dvě krasavice od sebe dělí ze všech rotund v Čechách nejdelší vzdálenost.
V polovině 11.století začaly kočovné turecké kmeny povážlivě ohrožovat byzantskou moc v Anatolii. Roku 1078 dobyli také Jeruzalém. Byzantský císař Alexios toužil dobytá území získat zpět pomocí evropských žoldnéřů. V roce 1095, po vydrancování Jeruzaléma Araby z Egypta, se zformovala první křížová výprava, která měla za úkol dobýt Svatou zemi zpět a zajistit tak křesťanským poutníkům ochranu před výbojnými muslimy.
K výpravě složené především z francouzských a normanských rytířů se přidal také rytíř Hošek z Borov. Ten doposud poklidně žil v hradišti z 10.století na vrchu Hrádku ležícího na jihozápadě české kotliny.
Během jedné z prvních bitev byl rytíř i se svým věrným služebníkem zajat. Ten byl však záhy propuštěn, aby přinesl za svého pána výkupné. Rytíř Hošek se mezitím v zajetí obracel v motlitbách ke sv. Janovi o pomoc. Na oplátku mu slíbil, že po návratu domů postaví svatostánek, který mu zasvětí. Sv. Jan našemu rytíři pomohl a vyvedl jej z žaláře. Ihned po návratu do vlasti počal Hošek budovat nedaleko Hrádku kostelík. Kolem něj vznikla osada, která nese jmého po rytíři z Borov, a to Zborovy.
Toliko legenda.
Ačkoliv dle pověsti by měla rotunda sv. Jana Křtitele ve Zborovech pocházet někdy z poloviny 12.století, odhaduje se její vznik až na poslední třetinu století následujícího. Okrouhlá stavba z lámaného kamene je s půlkruhovou východní apsidou spojená čtvercovým chórem.
V průběhu 17. a 18.století došlo k mnohým úpravám v barokním slohu. Původní románská okénka byla dílem zazděna a dílem rozšířena. Loď byla zvýšena a zaklenuta kopulí a na severní straně byla přistavena sakristie spolu s dalším přístavkrm. Nad chórem byla poslavena hranolovitá věž se zaoblenými hranami. Do věže byl původně přístup po dřevěném venkovním schodišti, které bylo nahrazeno schodištěm kovovým.
V apsidě zdobené výmalbou z nedávné doby se nachází skromný oltářík. Západní část lodi zaujímá dřevěná kruchta, na kterou je přístup zvenčí po kamenných schodech. Hlavní vchod do rotundy je taktéž situován na západ. Ze sakristie vedou omítnuté, patrně kamenné, schůdky na kazatelnu. Podlaha celé stavby je vydlážděna cihlami.
Kostelík nacházíme poměrně snadno. Obklopen malým, již nefunkčním hřbitovem, nachází se na zvýšeném místě. Úroveň terénu uvnitř hřbitovních zdí je podstatně výše než jeho okolí, což klade zvýšené nároky na zdivo, částečně se rozpadající pod vahou zeminy.
Pohled na samotnou stavbu je tristní. Obnažené zdivo pod částečně opadanou omítkou odhalující neúplně zazděná románská okénka. Rozdílná střešní krytina rotundy a jejích přístavků už je jen detail.
Vcházíme dovnitř, kde je situace o poznání horší. Vlhké otlučené zdivo. Všude mapy a plíseň. Nad schodištěm vedoucím ke kazatelně na mě zírá sláma vyhřezlá ze stropu. Všude zmar. Najdou se zde sice obyvatelé, jimž není osud této historické památky lhostejný a snaží se jí pomoci, ale pro těch pár jednotlivců a bez pořádné finanční podpory je to Sisyfoská práce.
Bloumám po rotundě a kolem ní a abych zaplašila ten bezútěšný pohled, snažím se představit si jak vypadala kdysi dávno. Na východní straně apsidy objevuji zazděné romámské okénko. Na severní straně chóru – částečně zakryté sakristií – další. Na severní straně lodi rotundy objevím původní románský portál.
Překvapuje mě chór, který rozděluje loď rotundy a její apsidu. Myslím, že je to rarita. Alespoň já jsem se doposud s tímto uspořádámím u žádné z rotund nesetkala. A náš průvodce tvrdí, že podobná je až někde v jižní části Francie.
Ale stejně se nemůžu zbavit smutku. Jaký osud čeká tuto unikátní stavbu? Má naději na důstojné přežití? Odcházím a smutek si beru s sebou...
Úplně nejvýchodněji umístěnou českou rotundou je rotunda sv. Kateřiny v České Třebové . Na ostrohu pravého břehu Třebovky tyčí se nad městem osamoceně, značně vzdálená od svých ostatních románských kolegyň.
Podle pověstí na se zde kdysi zjevila sv.Kateřina se zástěrou plnou kamení na stavbu svého svatostánku. Obyvatelé její přání sice vyslyšeli, ale stavět začali na jiném místě, takže se jim dlouho nedařilo stavbu zdárně dokončit. Vše, co během dne zbudovali, našli vždy ráno zbořené. Teprve až když stavbu přestěhovali na místo, které jim světice již prve byla určila, rotundu šťastně dostavěli.
Kruhová stavba s podkovovitou východní apsidou byla postavena pravděpodobně v polovině 13.století. Od té doby prošla mnoha úpravami. Ve 2. polovině 14.století byla apsida zaklenuta asymetrickou gotickou žebrovou klenbou. Žebroví je ukončeno patkami, z nichž 2 tvoří kamenné hlavy.
V období baroka získala střecha lodi tvar báně, byla zvětšena okna a celá stavba byla pokryta šindelem. Patrně v téže době byla na jižní straně apsidy přistavěna sakristie. V polovině 19.století získal kostelík na západní straně předsíň. Odtud se dá vystoupat po schodišti na dřevěnou kruchtu s varhany, která v té době kopírovala okrouhlé stěny rotundy téměř až k apsidě.
Ve 20.letech 20.století byla kruchta zkrácena jen na úsek nad vchodem na západní straně a na severní straně byly odkryty fragmenty renesančního sgrafiti. Lze se domnívat, že v té době byla stržena sakristie.
Apsida nese hodnotný vyřezávaný oltář ze 17.století, jemuž vévodí pozdně gotická soška patronky – sv. Kateřiny Alexandrijské. Na pozemek kostelíčka se hřbitovem se vstupuje branou se zvonicí pravděpodobně ze 16.století. Vzhledem ke strategické poloze se lze snadno přiklonit k předpokladu pana Františka Musila, že rotunda byla součástí opevněného dvorce.
A právě tato myšlenka nás napadne, když stoupáme na ostrožnu k rotundě. Ta myšlenka se přímo nabízí. Na návrší je krásná rovinka a nedaleko objevím dokonce zbytek staré zdi, která vypadá jako dávné opevnění. Má obrazotvornost pracuje na plné obrátky. Vidím na tom, v současnosti klidném a tichém, místě klokotat čilý život. Vídím kováře při práci, tamhle hrnčíře a o kus dál panské stavení. Historie je tu cítit na každém kroku.
Samotná rotunda svítí čistotou. Zvenčí i vevnitř. Pan farář se o ni stará přímo ukázkově, jak si to ostatně tento skvost zaslouží...
Zatímco bloumám spadaným listím kolem rotundy, prostupuje mnou prazvláštní směsice klidu, hrdé důstojnosti, pokory a melancholie. Snažím se jí nassát co nejvíce, abych si ji mohla s sebou odsud odnést...
