Probouzíme se do dalšího pošmourného dne. Ale jak to? Vždyť podle předpovědi dnes už mělo být slunečno! Během snídaně se dohodneme na dnešním programu. Půjdeme se podívat, jak vypadá Postupimské náměstí za světla. A pak vyklidíme náš nudlózní pokoj a na další objevování Berlína se už vydáme se všemi zavazadly.
Sv. Mikuláš
Berlínská zeď, televizní věž, opět Linden, muzea, zámek Charlotten-Burg a nakonec autobusové nádraží. Martina to vymyslela tak, aby bylo vše pěkně po cestě od východu (zbytky Berlínské zdi) na západ (nádraží) a aby nám postačil jen jeden lístek. Od zámku k autobusu dojdeme pěšky. Jede nám ve dvě, to se stihne.
Míříme nám už dobře známou ulicí k Postupiskému náměstí. Ale něco je jinak. Vidím před sebou naše stíny! Jako by za námi najednou filmaři rozsvítili pořádné dělo... Ale proč by to dělali? Že by to bylo... ? Slunce! Sluníčko. To snad ani není možné. Už jsem ani nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Začínala jsem si zvykat na to apokalyptické šero jako z amerických fantasy filmů ukazujících naši nevábnou budoucnost. A teď taková nádhera!
Už se zavazadly míříme k pozůstatkům Berlínské zdi. Tenké počmárané torzo. Jinak nic. Kdo na tom co má? Tak nějak nechápu, co tady vůbec pohledávám. Konečně vyrážíme zpátky k metru. Martina má zálusk na televizní věž. Tato mě však nikterak neláká a tak ji nechám vystoupit a dál se vezu sama. Chci si ještě vychutnat centrum Berlína za slunečního svitu. A taky chci najít Státní operu, kde můj táta kdysi zpíval.
Sama. Je to zvláštní pocit být najednou sama. Po více než 48 hodinách, kdy jsme se s Martinou od sebe nehnuly na krok. Vlastně kromě jedné hodiny v Postupimi. Je to zvláštní. Nejprve trocha nejistoty, ale pak si uvědomím, jak moc mi samota chyběla. Potřebuji být chvilku sama. Potřebuji být sama se sebou, abych mohla naplno vnímat město, ve kterém se nacházím. Abych ho viděla v plné kráse. Abych slyšela, jak ke mě hovoří.
Zjišťuji, že už mě neděsí zdejší metro-tramvajová síť, která mi ještě predvčerejškem připadala strašně složitá. Dokážu si představit, že tady bydlím a dennodenně dojíždím do práce. Pomalu kráčím k Unter den Linden a je mi nádherně. Procházím místy, kterými jsem už prošla tolikrát za poslední 2 dny, ale teď jsou jiná. Jako kdyby pod slunečními paprsky rozkvetla. A já nejspíš také, soudě podle úsměvů okolojdoucích mužů.
Jako blesk z čistého nebe, idylku rozčísne stesk. Stesk po Francii. Netrvá to dlouho. Pár kratičkých okamžiků - a je to pryč. Ale je to síla! Zůstávám stát jako opařená. Nechápu to. A sama sebe chlácholím - přece se tam chystám. Zase v létě.
Musím si pospíšit. Mám pro sebe jen 25 minut. Míjím směrovku. Státní opera 200 metrů. Jdu dobře, ale Operu nikde nevidím. A to jsem těch 200 metrů ušla alespoň třikrát! Tak příště.
Teď je čas tak akorát vyrazit k místu srazu. U Pergamon-Muzea. Ale cestou mě upoutá nádherný chrám sv.Mikuláše. Nemůžu jinak, než se k němu vydat. Je úchvatný! Pohled na hodiny mě přinutí do poklusu. Ještě kousek blíž. Musím. Ještě kousek! Zbytky smyslu pro zodpovědnost mě donutí obrátit se k chrámu zády a prchat k Muzeu. Kolem Starého muzea. Ale tady se taky nedá nezastavit!
Na místo srazu se přiřítím s 10minutovým zpožděním. Mám výčitky svědomí. Nabořila jsem Martinin dokonalý časový harmonogram. Starostlivě mi vyčiní: "Holka, tebe nemůžu nechat chvíli bez dozoru!"
Rychle na metro. Za chvíli končí platnost jízdenky. Co teď? Riskneme jízdu na černo. Ale zámek už stejně nestihneme. Čeká nás ještě pěkný kus cesty. Pěšky. Nejde to. Nezahojené puchýře se ozývají plnou silou. Kupujeme další jízdenku. A u autobusu jsme - jak jinak - první.
Tak zase příště, Martí! Ale příště si pro sebe nechám přece jen více času :-)
