Letos je nějaký divný rok. Už kolikátý měsíc se cítím pod psa a pořád se nemůžu rozhoupat. Nemůžu se rozhodnout, kam tentokrát vyrazím. Říkala jsem si, že bych mohla poznávat i jiné kouty Francie, než jen svou milovanou Bretaň. Třeba takové západní pobřeží od Bretaně po Pyreneje. A taky Normandie by nemusela být špatná. Ale není to divné se tam vypravit sama? Ano, já vím, loni jsem byla sama v Bretani, v Departementu Morbihan, ale to bylo něco jiného, tam se cítím doma. A v jiném regionu? To je prostě divné!
Bretaň
Možná kdybych jela s někým. Ale s kým? A proč vlastně? Už si nějak nedovedu představit, že bych jela s někým. Na všem se domlouvat, dělat kompromisy, přizpůsobovat se. Anebo mít nepříjemný pocit z toho, že se někdo přizpůsobuje mně. Nevím, co je horší. A pak taky osamocené cestování přináší ještě další výhodu - když jsem sama, můžu se do onoho prostředí ponořit úplně a beze zbytku. Nikdo mě z něj neodvádí, nikdo mě nerozptyluje..
"A co kdybych jela s tebou?" nadhodila Cristina. Kdyby jela se mnou? Pomalu mě zaplavuje panika. Kdybychom jely společně, tak bych přišla o svobodu. Svobodu samostatně se rozhodovat. Připadala bych si jak svázaná. Cristina je sice skvělá holka, ale...
Ale počkat! Mohla bych získat zase jinou svobodu! Svobodu volněji se pohybovat. Bez pevného plánu, jen tak se toulat. Podle momentální nálady. Budeme volné jako ptáci v povětří! Spolu si můžeme dovolit i akce, které pro samotnou ženu nejsou příliš bezpečné. A Cristina je skvělá - pohodová a komunikativní, takže cestování s ní může být taky skvělé. Bude legrace! A spolu se vždycky nějak domluvíme. Nehledě na to, že ubytování ve dvou je podstatně levnější.
Skvěle, pojedu s Cristinou. Snad to vyjde. Je tu totiž jeden malý zádrhel, a to termín. Cesta se musí uskutečnit v první půlce srpna, pak nastupuje po mateřské do práce. Jenže zrovna v tomhle období očekáváme příchod mé druhé vnučky. A já chci zůstat tady, abych byla dceři k dispozici, kdyby bylo zapotřebí. Ledaže by porodila dříve.
Jenže má cenu to natahovat? Čekat na co kdyby? To se nedá do nekonečna. Nebylo by to fér. A navíc, bude lepší, když vše poběží jak má, v řádném termínu. Příchod na svět není dobré uspěchat
Takže nakonec pojedu později... A sama. Bohužel.
Ale nakonec - mám teď překrásné dvě vnučky :-) Jsem ráda, že jsem tu zůstala.
