Čeká mě poslední den stanování u Jürgena. Ráno vyrážím směr Le Vivier sur Mer a dál na Cherrueix, Le Rageul. Cestou po pobřeží mě zaujme zachovalý větrný mlýn a turistická kancelář. Zajímalo by mě, jak to vypadá uvnitř. Jak ty mlýny fungovaly. Ptám se na prohlídku. Samostatná není možná, jen celá expozice s přednáškou. Za 4 eura. To si odpustím. Nic bych z toho neměla. A zajímá mě jen ten mlýn. Koupím učebnici britonštiny, nějaké pohledy, bretaňské recepty a putuju dál.
Kostel v Hirelu
Když jsem před pár dny přijela do Hirelu, byla jsem trošíčku rozčarovaná pohledem na moře, které jsem v dáli spíše tušila než viděla. Ptala jsem se Jürgena, kde si tady můžu zaplavat. Prý kdekoli,..... když přijde moře. Jak typické - pro Jürgena i pro tento kraj.
Od Cancale na východ je moře trvale ustouplé 1-2km od břehu. Plné výše dosáhne jen párkrát do roka. Je zvláštní, že lidé na plážích, kde je moře tak vzdálené, se chovají, jako by tam skutečně bylo. Opalují se, procházejí, piknikují, hrají si, pouštějí draka. Jako by si ani nevšimli, že tam to moře není. Anebo jako by čekali, že se každou chvíli vrátí.
V myšlenkách se vracím do mlýna, k Jürgenovi. Je zajímavé pozorovat, jaké vážnosti a úcty požívá. Někdy až nábožné. A jakou je pro ostatní autoritou. Je pro ně strýcem Jürgenem. Přijali ho mezi sebe, německého Britonce. Slyšela jsem, že Francouzi mezi sebe nikoho nepřijmou (a to ani po mnoha letech). Že když se někdo přistěhuje mězi ně a bydlí tam třeba i 30let, pořád je to pro ně přivandrovalec. Možná to pro Bretaň neplatí. Možná to neplatí pro Jürgena.
Dál putuji po pobřeží. Chtěla bych až ke kapli Ste. Anne, ale nevím. Dneska se mi nějak nechce chodit. Taky mám obavy, abych přišla včas a mohla Jürgenovi pomoci s přípravou slavnosti, kterou chystá pro přátele a sousedy. Co já vím, možná jsem nervozní, že tam bude hodně (cizích) lidí a co já tam budu dělat, to nevím. Nevím, co se se mnou děje. Nějak se mi začíná zajídat, že jsem tady sama. Mám potřebu blízkosti druhého člověka. Buď jak buď, do kaple Ste. Anne nedojdu. Jsem unavená a těším se domů.
Cestou si uvědomím další věc, která mě na téhle části Bretaně zaujala. Všude jsou veřejné záchodky. Jsou takřka na každém kroku. I v sebemenší vesničce. A zdarma. S tím jsem se nikde jinde nesetkala...
Do mlýna dorazím včas. Cítím se mizerně, zbytečně. Pořád se Jürgenovi vnucuji s pomocí alespoň při přípravě krevetového salátu, ale on si mi o nic nechce říkat. Nakonec něco málo udělám - vlk se nažral, koza zůstala celá - a ještě se říznu při krájení cibule. Nedá se nic dělat - nešikovné maso musí pryč.
Přicházejí první hosté. Míří do mlýna za Jürgenem. Jirka se uchýli také dovnitř, Julien něco kutí, zůstávám venku u prostřených stolů sama. Chvilku sedím, ale pak to nevydržím a prchám na pláž. Moře stoupá. Ne že by to na tu dálku bylo nějak zvlášť vidět, ale je tu mokro. Zapadnu do mokřin, naštěstí jen trochu. Tak tedy jinudy. Brouzdám sama po pláži a připadám si strašlivě opuštěná. Duje ledový vítr. To se nedá vydržet. Vracím se ke mlýnu. Nějak to dopadne.
"No kde jsi?" mávají na mě Jirka s Jürgenem "Už jsme začali!"
"Tady, sem k nám si sedni", kyne mi Jirka a směruje mě do mladší sekce. Sedí tam se 3 dalšími lidmi, které neznám. Claudine, Bernard a Michel. Snažím se porozumět. Jde to ztuha. Ale když někdo mluví přímo na mě, tak se domluvíme. A když dokážu zodpovědět některé dotazy, se kterými si neví rady ani Jirka, který tu žije 3 roky, tak se dmu pýchou. Ale jinak se nechytám.
Nerozumím, připadám si méněcená, sama, ale za chvíli to přestávám řešit. Prostě jen vychutnávám atmosféru příjemného přátelského posezení, kdy se klábosí o všem a o ničem, vtipkuje se a hlavně je při tom moc hezky. A že občas něčemu rozumím beru jako plus.
Všichni kouří jako fabriky. Cigarety si sami balí, mají na to speciální strojek. Tak tohohle jsem si v jižní Bretani nevšimla. Tam se snad tabáku tolik neholduje.
Po půlnoci už jsem unavená, ospalá. Už skoro všichni odešli nebo se uchýlili do mlýna. Venku zůstávají už jen Jirka, Romain, Michel a Gaeil. Poroučím se do hajan. Zítra mě čeká přesun do Caen.
