Příjemný hotel v Rennes. Probouzím se do pošmourného rána, ale to nevadí. Včerejšek je pryč a s ním všechny útrapy cestování. Teď už si budu jenom užívat. Chystám se na snídani, když tu se ozve telefon. Mrknu na displej. Dcera. Je milé, že si vzpomněla, ale copak neví, že jsem mimo republiku? Asi je to důležité. Přijmu hovor. Začíná opatrně: "Mami, už ti někdo řekl, co se stalo?"
Rennes - kostel St. Melaine
S hrozivou předtuchou si vyslechnu zprávu. Můj syn leží v nemocnici! Bezvědomí, krev. Šok! Nevím, co mám dělat. Připadá mi to jak děsivý sen, ze kterého se musím každou chvíli probudit.
"Ne, mami, nedělej si starosti. Má jen otřes mozku a je šitý". Mám chuť se vrátit. A hrozný pocit bezmoci. Syn je prý v pořádku, ale nevidím ho. Nemůžu si ho zkontrolovat. Když si pomyslím, co všechno se mohlo stát...
Nevím, který den jede autobus zpátky do Prahy. Nemám internet, abych to zjistila a kartou, kterou jsem si s sebou vzala, se stejně nedá platit po internetu. A nejbližší prodejní místo je v Paříži. Zbývá vlak, na který nemám anebo letadlo... Kde je tady letiště?
Pípne SMS zpráva: "Mami, nejezdi, jsem v pořádku." Uf, aspoň nějaká zpráva od něj. Chci ho slyšet, chci se ujistit... Hovor je odmítnut. Ale napsal. Dobrá, zůstanu.
Po snídani vyrážím z Boulevard Beaumont, kde jsem ubytovaná na sever, kde leží historické jádro města. Na Place de la Republique si ani nevšimnu, že přecházím přes řeku Vilaine. V této části města je schovaná v podzemí.
Mrholí. V kapli Saint Yves nacházím informační kancelář. Zakoupím mapu města a vydávám se do ulic. Snad na každé uliční tabuli jsou informace o stáří budov zde stojících. Křivolakou uličkou lemovanou krásnýmí hrázděnými domy z 16. a 17.století se dostanu ke zbytkům opevnění a nádherné Mordelaiské bráně (z 15.století) s padacím mostem.
Bloumám městem jako ve snách. Jako tělo bez duše.Nějak si všechny ty krásy nedokážu vychutnat. Vlastně tu ani nejsem. Jsem v Praze... Když dorazím na Place de la Mairie, vykoukne sluníčko. Na náměstí jakási dívčina vytváří obrovské mýdlové bubliny. Je v obležení dětí, které si to chtějí taky vyzkoušet. Je poledne, tak se občerstvím na lavičce a sleduji to radostné hemžení.
A dál se toulám městem a přemýšlím. Přemýšlím, co všechno je doma v Praze potřeba zařídit. A telefonuju. Pořád telefonuju... Ještě že mám tak skvělou rodinu, která se o všechno postará.
Zjišťuju, že začínám být paranoidní. V opuštěných uličkách se cítím hodně nesvá a prchám mezi lidi. Snad mě to brzy přjde. Celé 2 týdny bych takhle prožít nechtěla.
Co se to...?? Au! Jsem na zemi! Válím se tu jak nějaký opilec. Jak může někdo takhle hloupě upadnout??? Na skoro rovné cestě. Koukám na foťák. Je celý. Uf! To jsem si oddychla. Mám jen naražené pravé zápěstí, natlučené pravé koleno a na levém lokti pořádnou silniční lišej. Vodou z láhve ránu vymyji.
Vracím se k hotelu. Loket přichází pomalu k sobě a začíná nepříjemně bolet. V hotelové koupelně si jej vydezinfikuji vodou a mýdlem. Možná bych se mohla jít podívat na nádraží. Trochu se tam porozhlédnout, ať zítra ráno vím, do čeho jdu. A mohla bych si už kopit jízdenku do Saint Malo. Ráno před cestou to nebudu riskovat. Je tu pěkná fronta a jestli bude zítra zase, nemusela bych to stihnout.
V noci nemůžu spát. Loket hodně bolí. Je celý naběhlý, zarudlý a pořád z něj něco teče. Nevím, jak si lehnout.
Ráno si na nádraží kupuju obří náplasti. Ještě že je tu lékárna.
