Další noc v Courseulles je o něco teplejší, ale stejně nemůžu zabrat. Ráno vyrážím do města na trh. Míjím desítky laviček, každá má své jméno. Lavička setkání, lavička, spočinutí... přátelství, lásky, sdílení, dětí.... Je příjemné jen tak jít po pobřeží kolem a číst si. Číst si jména laviček, vnímat příběhy, které vyprávějí a na nic víc nemyslet...
Saint Malo
Na trhu se nabízí všechno, co jen člověka napadne. Dokonce víc než to. Rozhodně bych tu na ulici nečekala prodej starožitného nábytku. Všude tolik barev a vůni - ani se nesnažím odolat. Odnesu nákup do stanu a po obědě sladce usínám - doháním probdělou noc. Probudí mě mužské hlasy a arabština. Hned vedle mého stanu. Vyleká mě to. I když už mi není 20 let, cítím se ohrožená. Ohrožená ... spíše předsudky a strachem z neznámého světa.
Vydávám se na pláž. Zkouším, jak daleko klesá moře. Odkrokuju 450 metrů po čerstvě mokrém písku, a to nemám jistotu, že je moře v tomto bodě nejníž, protože informační tabuli už nikdo neaktualizuje. Další stovky metrů je v moři vody po kolena, maximálně do půli stehen. Sem tam vystupují z mělčiny písčité ostrůvky. A to jsme paradoxně až za posledními bojkami, za kterými je dle informační tabule koupání na vlastní nebezpečí.
Ta nekonečná mělčina mi připomíná rumunskou Mamaiu s tím rozdílem, že tam jsou větší vlny, příliv s odlivem jsou neznatelné a nezažila jsem tam tolik chaluh. Na místě, kde teď stojím a mám vody do půli lýtek bude při plném moři hladina cca o 4m výš.
Mířím na západ - přes přístav, který je taky vlastně takovým kanálem a napouští se přílivem. A dál přes mosty. Některé jsou zvedací jiné otočné, aby mohly projíždět větší lodě. Na druhé straně kanálu je velké centrum Juno Beach, které bylo vybudováno v roce 2003. Uprostřed všech památníků, bunkrů, palných zbraní, laviček a panelů s popisy válečných operací, je velký pavilon a komentovanou prohlídkou a, samozřejmě, prodejem všech možných suvenýrů. V červnu 2014 tu proběhnou velké oslavy - 70 let od vylodění spojenců.
Po 3 hodinách od prvního krokování to zkouším znovu. Zdálo by se, že se moře nehnulo, pořád je hodně ustouplé, ale některé orientační body, u kterých jsem před 3 hodinami stála, jsou teď daleko v moři. Tentokrát jsem napočítala 250 dlouhých kroků po mokré pláži, takže si moře vzalo cca 200metrů pláže.
V noci je konečně teplo. Uspává mě bubnování deště a monotónní tichá orientální zpěvná modlitba linoucí se ze sedmi mužských hrdel. Ráno si musím trošku posunout stan, abych získala trochu odstup a neměla pocit, že bydlíme společně.
Další ráno. Vstávám v 7. Venku je hrozná mlha. Nevidím na krok. Všude pusto a prázdno. Ještě v 8 jsou všichni zalezlí a při tom není zima. Potkávám jen pár pejskařů a na pláži... A ještě někoho. Chvíli ty nejasné obrysy pozoruji.... Nejdřív nemůžu to podivné mávání čímsi nad pískem identifikovat... Ale ano, je to hledač pokladů! Pomocí detektoru kovů pátrá po zapomenutých a vytroušených mincích, špercích a hodinkách, které se stávají jeho trofejemi.
V 9,30 míjím lékárnu. Neon mě informuje, že je 17 st.C. To je zajímavé - u nás by při téhle teplotě byla zima. To bude asi tou vyšší vlhkostí.
V 11 jdu do vody. Je krásně, bezvětří, jen to moře se zdá být kapánek studenější. Ale je to jen první pocit. Voda je fantastická! Není zakalená a vlnky jsou takové lehce houpavé. Poslední letošní koupán v moři.
Všimnu si tělnaté paní v neoprenu, po pás ve vodě, jak si to rázuje podél pobřeží. Tam a zase zpátky. Udržuje pořád stejnou hloubku ponoru. Nechápu smysl jejího počínání. Možná jde o novou hubnoucí metodu.
Oběd, odpolední siesta na pláži. Mezi spánkem sleduji, jak se moře vzdaluje.
V 15,30 to jdu zkusit znovu. Odkrokuji 330 metrů ustouplého moře. Je zvláštní, že nejvíc lidí je na pláži až v odpoledních a podvečerních hodinách, kdy je odliv největší a nedá se plavat.
Dám si skleničku Kiru, povečeřím a poklábosím se starými dámami. Jedna z nich prý navštívila Prahu a naše metro ji doslova nadchlo. Nebudu tvrdit, že mě ta chvála netěší.
V 17,10 jdu znovu otestovat odliv. Ujdu více než 500 metrů, než dosáhnu moře. A dalších 500 metrů, kdy mám střídavě vodu po kolena a pak zase po kotníky, abych za chvíli stála na suché zemi na jednom z četných mělkých ostrůvků. A mohla bych tak pokračovat dál a dál. Zajímalo by mě, jak daleko do moře bych musela postoupit, abych mohla plavat. Je neskutečné, že za pár hodin tady všude bude 5-ti metrová hloubka. Jaké kvantum vody se sem musí naplavit.
Připadám si jako když se procházím obřím, bohatě osázeným akváriem. Chaluhy zelené, vínově červené i hnědé. Občas jen písek. Se mnou se brodí vodou spousta dalších - lidí i ptáků. A lidé, stejně jako ptáci, hledají něco dobrého k snědku. S tím rozdílem, že lidé si vypomáhají lopatičkami a své úlovky ukládají do kbelíků... Najednou se mi prosmýkne něco pod chodidlem. Ryba! V té kalné vodě se zdá, že má stejnou pískově žlutou barvu jako moře. A má dobře 30 cm.
Brouzdám vodou a přepadá mě nostalgie. Zítra ráno se vracím do Caen. Zdá se, že jsem tomuhle prazvláštnímu moři přece jen přišla na chuť :-)
