Stěží si dovedeme představit, že by mezi sebou mohly být zaměněny protikladnější osobnosti než katolík Belloc, apologeta Církve odmítající vykořisťování nižších vrstev, a satanista Crowley, který nenáviděl křesťanství a který napsal: "Rozdrťte ztroskotance a slabochy, toto je zákon silných..." Zajisté se mohlo jednat o náhodu. I kdyby se však o náhodu jednalo, nesymbolizuje tento omyl omyly světských intelektuálů, které ve své knize charakterizuje americký spisovatel Paul Johnson a kteří velmi často vědomě či nevědomě zaměňují dobro se zlem a mezi něž nepochybně patřili Ford i Hemingway?
Zrod novověkého světského intelektuála datuje Johnson do 18. století. Předtím byli intelektuálové spojeni s náboženstvím a byli svázáni v ideologii i morálce pravidly vnější autority a zděděné tradice. Světský intelektuál se přestává cítit být vázán zjeveným náboženstvím. Pasuje se na rádce lidstva, má odvahu diagnostikovat neduhy společnosti a považuje za své svaté poslání léčit je pomocí svého intelektu. Zatímco dřívější intelektuál byl služebníkem Božím, novodobý se cítí být kompetentní Boha nahradit. Prastarou víru smetává ze stolu, zděděné pravdy odmítá a nahrazuje je svými.
Ernest Hemingway byl mužem, který do Johnsonovi definice intelektuála skvěle zapadá. Narodil se v roce 1899 do rodiny silně nábožensky založené, jeho rodiče byli přísnými kongregacionisty. Náboženství svých rodičů odmítá a proti křesťanství pojímá odpor, o čemž svědčí i některé pasáže z jeho děl. V povídce Čistý, dobře osvětlený podnik paroduje Otčenáš, v díle Smrt odpoledne Ukřižování. I když se po sňatku se svou druhou ženou stává formálně katolíkem, neprotestuje proti vypalování kostelů, znesvěcování oltářů a vraždění katolíků během občanské války ve Španělsku.
Hemingway tedy odmítá křesťanskou etiku a nahrazuje ji etikou vlastní tak, jako to udělalo mnoho intelektuálů před ním. V čem jeho etika spočívá? Jde mu o pravdu jeho vlastních pocitů, o bezprostřední zkušenost, o čin. Ve svých dílech popisuje silné, rozhodné, statečné muže činu. Snaha být ztělesněním své etiky a neschopnost svému ideálu dostát jej vede k uchylování se k nedůstojnému prostředku - ke lžím. Lže o své službě v armádě za první světové války, lže o občanské válce ve Španělsku, lže o svých přátelích v knize svých vzpomínek Pohyblivý svátek (takže historka o Bellocovi a Crowleyovi nemusí mít reálný podklad, což by ji učinilo ještě symboličtější).
Proč musí Hemingway lhát o svém životě, proč je pro něj třeba, aby se podobal svým hrdinům? Podstata toho tkví v jeho literárním stylu ovlivněném jeho novinářkou praxí. Jeho krédem bylo psát věci tak, jak jsou, ne tak jak by měly být. Jenomže to, jak věci byly, zase nekorespondovalo s jeho ideálem, kterého se nechtěl vzdát. A tak se pomocí přetvářky snažil, aby to alespoň vypadalo, že popisuje skutečnost. Nepřizpůsoboval tedy svoje dílo skutečnosti, ale skutečnost svému dílu - ovšem jen zdánlivě. Skutečnost byla úplně jiná. Ve svém románu z období občanské války ve Španělsku Komu zvoní hrana hrdina Jordan, který se dostal do bezvýchodné situace, odmítá spáchat sebevraždu jako to udělal jeho otec. Autobiografické rysy jsou zřejmé - Hemingwayův otec spáchal sebevraždu. Sebevraždou končí nakonec v roce 1961 i Ernest Hemingway. Svému ideálu nedostál.
Hemingwayova snaha o nahrazení křesťanství vlastní etikou selhala - z Belloca se vyklubal Crowley. Ernest Hemingway neměl sílu žít tak, jak si vysnil. Násilná snaha o to, aby to alespoň vypadalo, že je jako mužové z jeho románů, přinesla mnoho zlého. Byl čtyřikrát ženatý a svým ženám velice ubližoval, hádal se svými přáteli a psal o nich ošklivé věci, podporoval komunistické hordy vraždící katolíky ve Španělsku i Castrovu revoluci na Kubě. Své tělo i duši zničil alkoholem a nakonec spáchal sebevraždu. Našeptávání velkého Lháře slavilo opět své úspěchy. Předvedl starý trik, kterým tolik intelektuálů oklamal a klame. Stačí mu říct to, co řekl našim prarodičům: "Ne, nezemřete, naopak Bůh ví, že v den, kdy byste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh znát dobro a zlo." (Gen 3, 4-5) Dějiny lidstva i osud spisovatele Ernesta Hemingwaye naopak svědčí o tom, že "...odplata za hřích je smrt, dar Boží je však věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Řím 6, 23)
