Podle zarputilého komentátora Forresta bych se měl vypořádat s "důkazy Boží neexistence". Pokusím se zvláště pro něj zprostředkovat odpovědi (v podstatě staré několik století) na jeho "důkazy". Začneme na jeho přání argumentem z existence zla.
Formalizujme si přehledně důkaz Boží neexistence z existence zla.
1. Pokud je Bůh vševědoucí a všemohoucí a dobrý, na světě, který stvořil, nemůže existovat zlo.
2. Avšak zlo na světě existuje.
3. Tedy Bůh není vševědoucí nebo všemohoucí nebo dobrý.
4. Avšak pokud Bůh není zároveň vševědoucí a všemohoucí a dobrý, pak neexistuje.
5. Tedy Bůh neexistuje.
Tento dvojitý sylogismus je formálně správný, a pokud jsou premisy pravdivé, pak by skutečně mohl sloužit jako argument pro Boží neexistenci. Vlastnosti jako je vševědoucnost, všemohoucnost a dobrota, přímo vyplývají z Boží esence, proto není představitelný Bůh, který by tyto vlastnosti postrádal. Spojka "a" v první premise značí konjunkci, což znamená, že existence zla je vyloučena, pokud má Bůh současně všechny tyto vlastnosti. Ve třetí premise (která je zároveň závěrem prvního sylogismu a první premisou druhého sylogismu) spojka "nebo" označuje disjunktivní vztah, který znamená, že existence zla tvrzená v druhé premise vyvrací jednu, dvě či všechny dané Boží vlastnosti. Ve čtvrté premise spojka "a" označuje vztah konjunkce, což znamená, že Bůh proto, aby existoval, musí mít všechny dané vlastnosti současně. Vzhledem k tomu, že podle třetího soudu jednu či více postrádá, ze čtvrté premisy vyplývá, že Bůh neexistuje.
Jakým způsobem existence zla podle tvůrců tohoto argumentu vyvrací jednotlivé Boží atributy? Dobrotu údajně vyvrací tak, že dobrý Bůh by nemohl být příčinou světa, na kterém by bylo zlo. Pokud by takový svět stvořil, pak by nebyl dobrý. Všemohoucí Bůh by zase zlo na světě netrpěl a zničil by jej, pokud to při vší dobré vůli nedokáže udělat, pak není všemohoucí. Pokud by to udělat mohl, ale nechtěl, nebyl by dobrý. Nakonec je Boží vševědoucnost popřena stvořením světa, kde existuje zlo, stvoření takového světa se jeví jako nerozumné, pokud by Bůh byl vševědoucí, pak by věděl, že zlo na svět přijde, a svět takový svět by nestvořil
Nyní si ukážeme, v čem je implikace první premisy falešná.
Z Boží dobroty vyplývá, že nemůže sám konat či chtít zlo, neznamená to však, že Bůh nemůže být příčinou svobodných bytostí, které ze své podstaty odpovědné za své činy a jejichž svoboda může být zneužita i k mravně defektním skutkům. Jejich existence je obrovským dobrem, které sebou přináší riziko dobrovolného postavení se mimo řád, a tedy páchání mravního zla. Dobro existence svobodných bytostí však zřejmě převažuje zlo, které na svět přinášejí.
Bůh ve své všemohoucnosti by samozřejmě mohl svobodným tvorům zabránit ve zneužívání svobody a páchání zla, tím by však popřel jejich svobodu a de facto by jednal v rozporu sám se sebou - dal by jistým tvorům svobodu a pak by si to rozmyslel a svobodu jim bral.
To, že Bůh stvořil svobodné bytosti, u nichž věděl, že budou páchat zlo je pak prý i proti Boží vševědoucnosti. Prý by bylo rozumnější takové bytosti netvořit, aby zlo na světě nebylo. Toto tvrzení však požaduje schopnost položit na váhu všechno zlo a dobro a rozhodnou, že zlo převažuje nad dobrem. Toho však žádný člověk není schopen. Pokud Bůh svobodné bytosti stvořil, pak zřejmě dobro, které z toho v konečných důsledcích vzejde, převyšuje podstatně zlo, které Bůh tím dopustil (dopustil, nikoliv chtěl či působil).
Implikace první premisy tedy neplatí! Z Boží vševědoucnosti, všemohoucnosti a dobroty neplyne, že na světě nemůže existovat zlo! Jen dobro musí v konečných důsledcích převažovat zlo, člověk však není schopen ze své pozice říct, že to tak není.
Rovněž tak zavržení svobodných tvorů, kteří nakonec odmítnou dojít cíle a kterému se v křesťanské tradici říká peklo, je vlastně způsobeno respektem Boha ke svobodě tvorů, které stvořil. Tito tvorové jsou nesmrtelní nebo mají nesmrtelnou duši a nakonec musí udělat rozhodnutí pro Boha nebo proti němu, které bude definitivní. Bůh je sice oslovuje svou milostí a láskou, nicméně zachovává jejich svobodu - ani láskyplně je k ničemu nenutí. Zavržený je ten tvor, který se za plného vědomí konečných důsledků rozhodl proti Bohu a na tomto rozhodnutí by nezměnilo nic, ani kdyby dostal novou šanci. Bůh by je mohl svou mocí přimět k lásce k sobě, ale to by bylo porušení jejich svobody. Mohl by je také anihilovat - úplně zbavit bytí, avšak nebytí by bylo horším trestem než věčné žití mimo konečný cíl.
