K. Schwarzenberg o
finanční krizi: „Najednou kluci, kterým bylo přes třicet,
disponovali v bankách miliardovými částkami a nikdo jim nebránil v tom, aby po
celém světě investovali do… virtuálních
projektů. Proč se pak někdo diví, že se to všechno zřítilo?“
Tento blog je pokračováním tématu Střet civilizací a chce poukázat na další rizikovou oblast podlamující zdraví západní kultury: na juvenalizaci establishmentu a s tím související relativizaci hodnot. Český ministr zahraničí to zmiňuje následovně: „Od 60. let minulého století jsme úspěšně odbourávali a hodili přes palubu veškerá tabu - od náboženských až po sexuální... Lidé si naivně mysleli, že v bankovnictví tabu zůstanou. Ale i zde se mravy uvolnily... Nešlo jenom o zdravý selský rozum, ale také o morálku a zodpovědnost. Starý bankéř v minulosti cítil osobní zodpovědnost za peníze, které mu byly svěřeny." (Že USA už nechtějí radar? Nesmysl, MF DNES, 21. února).
Podobná situace jako v bankovnictví panuje v managementech celé ekonomické sféry Západu a na US diskusních fórech se spílá mladým, chamtivým a sobeckým bastardům, řešícím problémy jen dle manuálů, neschopným vnímat, že jednají s lidmi a zajímajícím se jen o svá honosná sídla a privátní trysková letadla.
Stejná rizika hrozí z juvenalizace politických stran. Poučný je příběh M. Zemana, který v souboji s Paroubkovou opozicí uspěl i díky podpoře (permanentně zadlužených) Mladých sociálních demokratů. Vítězný Zeman nešetřil odměnami a mladým politikům se otevřely dveře: tu mladý předseda parlamentu, tam mladý ministr vnitra, onde mladý ministr bez portfeje. Jako dárce funkcí stačil MZ mladou smečku kočírovat, ale jakmile se cukru a biče vzdal - byl roztrhán: při prezidentské volbě žáci svého patrona bez skrupulí podrazili! Hrály při tom roli i stříbrné? O tom lze jen spekulovat, ale soudě dle charakterů, možná by si jako chamtivec připadal i Jidáš! Otřesený Zeman si pak jako synonymum mladého politika oblíbil výraz „mladý fracek".
Příznačnou epizodu z vládnutí Zemanova nejmilejšího „mladého fracka", který se prodral až na vrchol, nyní publikoval jeho poradce, T. Kosta: „Gross se snažil. Jeho problém byl, že dnes nemůžete dělat předsedu vlády, když vůbec neovládáte jakýkoli cizí jazyk... A druhý problém byl, že on byl ten Gross tak slušný, že co jsem mu před jednáním se Schröderem napsal na papír, on to tam přečetl celé! ...Bylo to hrozné faux pas, ale nemůžu to říct." (Pravý sociální demokrat? Ten je v hrobě, Lidovky.cz, 27. února). Nominace Grosse na premiéra znamenala těžké selhání elit i orgánů ČSSD a šokovaný prezident Klaus pochopil, že se mu to nezdá až ve chvíli, kdy mu Gross poslušně přinesl papír se zprávou - Stando, my ti věříme! - a podepsaný více než stovkou poslanců!
Juvenalizace politiku zjevně primitivizuje, prodražuje, zbavuje obsahu i poslání a mění politické strany ve faktické mafie. Podobná situace však existuje i v médiích a kultuře. Úpadek novinářské úcty k pravdě, k vyváženosti i kvalitě informací je strašidelný. K diskusi o problémech, kterými se zabývají akademické ústavy, si mladičký redaktor pozve kamaráda-redaktora. Intelektuální souboj s noblesním konkurentem řeší mladí výtvarníci stylem galérky: vykálejí se mu v galerii. Kultura místo aby společnost kultivovala, ji naopak dezinformuje, dezorientuje, demoralizuje a barbarizuje.
Dekadentní trend celého Západu dramaticky komplikuje fakt, že ve společnosti rapidně roste podíl amorální mládeže! Primární příčinou je ovšem rozvrat tradiční rodiny: např. v Austrálii během 40 let kleslo procento dětí vyrůstajících v úplných rodinách o 22% (z 90% na 68%), ale násilná trestná činnost mladistvých vzrostla o 400%! (Barry Maley, Rodina a manželství). Jennifer R. Morse uvádí, že děti z prostředí s pouze jedním rodičem mají o 50-80% vyšší pravděpodobnost antisociálního chování. (Láska a ekonomie). Antisociálním skutkem však není jen násilný zločin, ale i delikátnější poklesky lidské, občanské a profesionální, takže Západ stojí před zcela alarmující perspektivou.
Lze jistě namítnout, že negativní dopady rozvodů na psychiku dětí se mohou řešit psychoterapií; pro posty vyžadující integritu a zodpovědné i moudré rozhodování je možné stanovit rozumné věkové hranice; může se provádět účinná prorodinná, sociální i imigrační politika, apod. To vše sice lze (a je nezbytné) realizovat - jenomže podobně chytří byli i staří Římané: rozvodovost a promiskuitu tepal již satirik Catullus, císař Octavianus se pokoušel podporovat rodinu, potlačit homosexualitu v armádě a oživit pietas. Přesto antické elity úpadku „věčného Říma" nezabránily, neboť synergický efekt nejrůznějších dekadentních trendů měl patrně již důsledky rakovinného bujení a ozdravné síly společenského organismu byly překonány.
Zákeřnost úpadkového trendu zvyšuje i fakt, že nové generace se sice rodí do zhoršených podmínek - jenže ty jsou pro ně fakticky „normální". Koho dnes napadne, že před pouhými 50 roky bylo běžné vícegenerační bydlení a rozvod představoval mimořádné selhání a tragédii? Že rodinné trapasy „Topolánků, Paroubků či Rathů" byly vnímány jako důkaz nestoudnosti, nespolehlivosti, a současně jako kontraindikace pro pobyt ve vysoké politice? Dnes to chápou již jen někteří psychologové zatímco křesťanské církve mají dost vlastních afér.
Bude-li tedy nynější trend pokračovat, pak - vzhledem k téměř 50% rozvodovosti - se etická kvalita západní populace během pouhých několika generací nezadržitelně zhorší a Západ ovládaný nezralými a nezdravě ambiciózními „mladými fracky" (novodobé Caliguly nevyjímaje) zabředne do sebevražedných vnitřních problémů. Na jedné straně lze očekávat ideologickou a hodnotovou dezorientaci i atomizaci společnosti do nejpošetilejších, vzájemně se nesnášejících komunit (dnes mj. anarchisté versus skinheads), a současně budou propukat masové nepokoje a násilnosti sociální, národnostní, náboženské i ryze vandalské (na způsob fotbalových rowdies). To vše ve společnosti decimované narkománii, devastující životní prostředí a vlastnící zbraně hromadného ničení. A byť v jiných dobových kulisách, Západ si sehraje reprízu zániku antického Říma.
K této rakovině zůstane patrně imunní populačně sílící a v establishmentech se etablující komunita islámská a během tohoto úpadku zesílí i střet islámské a judaistické kultury. Jaké peripetie se rýsují na obzoru ukazují následující data. V předchozím blogu bylo zmíněno, že z britských dětí narozených v roce 2005 je 40 procent muslimských a průměrná porodnost tamější muslimské rodiny je 6 (evropské 1,5). V článku Jewish Population on Increase zmiňují Lidové noviny (26. 5. 2008, Anglický list) další populaci s podobně vysokou porodností - v průměru téměř 7 dětí - a tou je místní ultraortodoxní židovská komunita. Ve Velké Británii tudíž probíhá i populační miniduel budoucího střetu civilizací, který přeroste v náboženskou válku, proti níž bude severoirské sektářské násilí mezi protestanty a katolíky jen západní selankou.
