Česká otázka, jež je i otázkou světovou

Výzva 100 českých osobností (Všem, jejichž hlas je slyšet) volající mj. po poučení z dějin, nebyla příliš oslyšena. Místo seriozní diskuse kralovaly názory plytkých suverénů, vyčítajících kritiky kážící o zkaženosti mládeže počínaje Hesiodotem. Jistě, škarohlídů volajících O tempora! O mores! zná historie nemálo (což je moudré poučení z dějin!). Jiné poučení ale říká, že když římský satirik Catullus tepal rozvodovost a promiskuitu, zbývalo Římu přes 500 let. Když císař Octavianus musel uzákonit manželství jako povinnost (a současně zpřísnil tresty za cizoložství i za homosexualitu v armádě), zbývalo Římu ještě 400 let.

Pouhých sto let poté, co historik Ammianus Marcellinus varoval, že místo filosofa je populárnější učitel kratochvilných umění (bavič) a že ženy, které mohly při svém věku porodit již tři děti, se místo mateřství oddávají výstředním tancům, byl věčný Řím definitivně zpleněn barbary.




Co se to s námi děje? Zpackaná ženská emancipace?
Signatáři výzvy kritizující explozi nepoctivosti, nezodpovědnosti, bezohledného kořistění, agresivity, vulgarity, dále upozorňují: "Hodnoty, které byly po staletí považovány za ´skutečné´, jdou stranou. Tato situace není specifická jen pro naši zemi, jedná se o celosvětový (euroamerický) vývoj..." a pokazují zejména na selhání role školy a vzdělávání.

Ctihodní akademikové však ve svém alarmujícím poselství pominuli totální krach Západu při významném společenském manévru, při emancipaci ženy, korespondujícím navíc s úpadkem (společenskotvorného) vlivu křesťanství. Ekonomické i společenské zrovnoprávnění žen je jevem nepochybně pokrokovým (byť se za poněkud odlišných podmínek odehrálo např. i v obou antických civilizacích). Opuštění křesťanského paternalistického modelu však proběhlo zcela živelně (rostoucí počet pracovních míst) a úplně se podcenila ochrana tradiční rodiny! Výsledkem je, že Západ stojí na okraji propasti, na jejímž dně leží i kdysi mocný Řím, a neprovedou-li se nezbytná opatření, čeká stejný osud i tuto civilizaci.

Někdo si možná zavtipkuje: Zachovejme paniku! Není snad absurdnější představy než té, jak kulturu, jejíž kosmonauti se jako první v dějinách procházeli po Měsíci, přemáhají nějací barbaři? Bohužel se zdá, že není čas na legraci. Zatímco antičtí intelektuálové příčiny nastávající pohromy spíše tušili, dnešní badatelé již mají po ruce přesvědčivá data.

Katastrofální důsledky rozpadu rodiny
Následků rozvodovosti např. v Austráli si všímá Barry Maley (kniha Rodina a manželství v Austrálii): před 40 lety zde vyrůstalo v úplných rodinách 90% dětí, nyní toto číslo kleslo na 68%. V tom samém časovém období násilná trestná činnost mladistvých vzrostla čtyřikrát, stejně jako počet sebevražd u mladistvých mužského pohlaví. Mezi psychologické následky rozvodů pro děti Maley zahrnuje období emocionálních poruch, strach z odloučení, zoufalství, špatnou přizpůsobivost, špatné školní a pracovní výsledky a pro většinu těžkosti v oblasti vztahů v dospělosti. V knize Láska a ekonomie pak Jennifer Roback Morse uvádí, že děti z prostředí s pouze jedním rodičem mají o 50-80% vyšší pravděpodobnost antisociálního chování.

Přitom zjevné a primitivnější formy asociálního chování - násilná kriminalita, vandalství, narkomanie atp. - patří vlastně mezi méně rizikové (dají se snadno odhalit i trestat). Za daleko zhoubnější lze považovat amoralitu jednotlivců inteligentnějších a zejména společenské elity, páchajících delikty delikátnější a ústící v dramatický úpadek etiky občanské a profesionální. Zmíněny budiž korupce, zneužívání společenského postavení, podvody, nerespektování pravdy i nepsaných zvykových norem, atp.

Výzkum prováděný na sklonku povinné vojny zjistil, že nejvyšší počet držitelů "modrých knížek" (u absolventů vysokých škol) je mezi právníky. "Modrá knížka", zprošťující vojenské prezenční služby ze zdravotních důvodů, se dala "získat" za úplatek asi 20 000 korun. Nastávající advokáti, soudci či prokurátoři se tak dopustili trestného činu korupce či podvodu a představa, že si ve svých budoucích funkcích povedou výhradně dle zákona je silně iluzorní (novice služby u bohyně Justicie pochopitelně demoralizovaly i vnější vlivy: korupční aféry při přijímání na právnické fakulty i rozsáhlá demoralizace celé justice, zděděná po bolševikovi). Tajemník České advokátní komory (ČAK) Jiří Klouza v roce 2003 uvedl, že obvinění z nějakého trestného činu čelí 155 advokátů a poznamenal: "Procentuálně je to skoro větší kriminalita než u romské populace." (Lidové noviny, 5. června 2003).

Hluboký úpadek úcty k pravdě i k profesionální poctivosti a dokonalosti postihuje všechny klíčové sféry. Podobně asociální chování jako u zmíněných absolventů právnických fakult nutno předpokládat i u policistů, pedagogů, podnikatelů, novinářů, politiků, atp. Nehledě na fakt, že mnohé osoby působící např. v politice, v médiích či v podnikatelské sféře nemají ani příslušné vzdělání a jako laici vlastně nemohou vnímat specifitu profesionální etiky (jako garanta dokonale odvedené práce).

Zajímavost: zmíněná deformace pravdy je téměř nemožná v disciplinách a oblastech exaktních, jejichž vědecké, technické a další produkty mohou vzniknout, fungovat a uspět v konkurenci jedině při respektu ke všem přírodním i technickým normám. Tento stav, kde je rozvoj společenských systémů vpodstatě retardován, zatímco technický a technologický vývoj akceleruje, ovšem může plodit nová a nepředvídatelná rizika.

Dramatický nárůst počtu asociální i jinak defektní mládeže v populaci, způsobený rozvodovostí, tedy vede nejenom k dalšímu úpadku rodiny, ale - po jejím vstupu do pracovního procesu - i ke značné devastaci společnosti. Celý proces má navíc eskalující trend: jednak gradaci (například ve smyslu individuální kriminalita - organizovaný zločin - průnik organizovaného zločinu do státní správy), dále dramatické prohlubování sociálních rozdílů podkopávajících sociální smír (a zmínit možno i AIDS). S růstem počtu asociálů navíc rapidně klesá možnost slušných občanů legitimně prosadit své zájmy, což ústí v jejich rezignaci na úsilí o vlastní integritu, (připravující je o nervy i čas, zvláště, když už není po ruce berlička náboženské víry). V krátkém intervalu několika generací se tak prudce zhoršuje vnitrospolečenské klima, včetně adekvátních následků plynoucích ze subjektivních činů takové společnosti i vůči svým vnějším protějškům (zbrojení, ekonomická i politická expanzívnost plodící mj. terorismus, atd.).

V článku Na pohlaví přece jen záleží. Není rodina jako rodina (MF DNES, 2. září 2006), objasňujícím nynější biologické vymírání Západu, přicházejí s další katastrofickou vyhlídkou i čeští vědci Ludmila Trapková (klinická psycholožka, psychoterapeutka a rodinná terapeutka) a Vladislav Chvála (gynekolog, sexuolog a rodinný terapeut). Po studiu sexuality (jako klíčového fenoménu pro udržení rodu, nikoli tedy pouhého sexu) dospívají k poznatku, že zdravý sexuální vývoj dítěte osudově záleží na existenci ženského (mateřského) a současně i mužského (otcovského) prvku v rodině. Jeho deficit po pár generacích (a projevech jako rozvody, alkoholismus, narkomanie, věkové či jiné partnerské mesaliance, a dokonce i organická onemocnění, atp). nakonec směřuje k zániku rodu.

Závěr českých vědců? Nebude-li Západ schopen biologické reprodukce, vystřídá jej jiná - biologicky produktivní - civilizace, což se v dějinách nejednou stalo. Sociolog či politolog by ovšem takový závěr asi interpretoval slovy, že za nějakých třicet let se Západ změní v jedno veliké Kosovo.

Hledání Godota
První útok na rodinu zahájila sexuální revoluce v polovině šedesátých let. Odstartovala ji nová vlna umělecké tvorby orientující se na existenciální náměty. "Objevovala" a umělecky interpretovala psychologii emancipující se ženy i půvaby nahého ženského těla. Následovalo známé hnutí hippies, které se se svými květinami, volnou láskou, marihuanou a heslem Make Love Not War! stalo působivým protestem proti generaci dospělých, posílajících vrstevníky hippies umírat do Vietnamu a hrozících jadernou válkou. Problémy relevantní pro toto téma pak vznikaly, když - už poněkud odrostlejší - hippies praktikovali marihuanu a volný sex i v manželství.

Přes rúzné peripetie i specifika (u českých hippies konopí nahražoval spíše tekutý chmel) umělecky ztvárněnou nahotu vystřídala pornografie a ještě nedávno tradiční celoživotní manželské soužití zvolna ústí v nezávaznou kohabitaci singlů rúzného i stejného pohlaví s kulisou všudypřítomného sexu, sexuální anarchie i sexismu. Momentálně se 33,3% dětí rodí osamělým ženám (v roce 1989 to bylo 7,9%) a připočtou.li se k tomu děti z rozvedených manželství (asi 50% rozvodovost) pak kandidáti asociálního chování i strůjci zániku vlastního rodu tvoří již 75% nejmladší populace. Uváží-li se, že ještě před pouhými padesáti roky bylo běžné vícegenerační soužití a rozvod (rozpad rodiny) se považoval za selhání, pak dynamika i rozsah úpadkového procesu jehož jsme aktéry i oběti, musejí alarmovat.

Zdroj dalších potíží lze odhadovat nejen z nynějšího vlivu bulváru, ale i z neotřesitelného postavení amorálních politiků. První, producírující se se svou rodinou na předvolebních bilbordech, manželku i děti hned po volbách opustí a producíruje se se svým levobočkem v kočárku dokonce při pietní akci (Topolánek). Druhý (Paroubek), patrně již sexuálně oddán milence, přiměje manželku k vystoupení před médii a slovům, že Jirka je čestný a poctivý muž a dobrý manžel; za rok se s ní bez důvodu a cynicky rozvede a vzápětí se žení s o dvacet let mladší milenkou.

Skutečnost, že si oba politikové udrželi nejvyšší posty ve svých politických stranách - dokonce za němé tolerance jejich "křesťanských" kolegů! - dokazuje, že české politické strany již postrádají elementární nadhled skýtající jim kompetenci pro vedení společnosti a mění se v egoistické marketingové mafie neschopné vlastní sebereflexe natož nějaké společenské vize, mění se v mafie bojující o moc všemi prostředky bez ohledu na společenská rizika. Lze říci, že u české politické elity (byť slovo elita je zde již nepatřičné) téměř vymizel onen významný citový fenomén i kompas, který si každá civilizace pečlivě pěstovala, čili svědomí.

Godot se pohnul
Přese všechno stále není důvod k rezignaci. Pokud je problém pojmenován a zná se mechanismus jeho vzniku, lze jej řešit; byť návrat k normálu neproběhne hladce a již dnes bude mít povahu spíše záchranných prací.

Logickou reakcí na zmíněné problémy se jeví renesance tradiční rodiny (spojená s povinnou psycho-sociální terapií pro děti z rozpadlých rodin). Toto zdánlivě triviální řešení ovšem narazí na téměř nepřekonatelné problémy, neboť bude citelným zásahem do soudobé vysoce hédonické a egoistické konzumní společnosti. Zajištění rodiny i zodpovědná péče o děti stojí značné finance a vyžadují zřeknutí se osobní svobody - jsou naopak aktem jistého heroismu. Poněvadž jiní lidé nejsou po ruce, bude nutno k takovému činu přimět občany konzumní společnosti a vzhledem k faktickému zániku státních hranic nemohou taková řešení probíhat izolovaně (imigrace - po vzoru antického Říma, který doplňoval klesající městskou populaci imigranty z provincií - je pouze oddálením problémů). Renesance rodiny se neuskuteční bez určité kulturní revoluce a adekvátních právních úprav zajišťujících rodině potřebné materiální prostředky, atraktivnost i ochraňujících její statut. Tato priorita povede k nezbytnosti citelné daňové zátěže svobodných a bezdětných občanů, nepochybně k jejich vysoké nelibosti. Tito egoističtí občané však zároveň utvoří významý díl volebního elektorátu a politické strany nebudou ochotny riskovat volební neúspěch prosazováním nepopulárních opatření.

Zmíněná kulturní revoluce patrně neuspěje, nebude-li se opírat o pozitivní, společenskotvornou ideologii. Poněvadž se úpadek křesťanství jeví jako neodvratný, musí být hledány alternativy včetně ateistických, např. dle koncepce akademika J. Charváta, který již na počátku sedmdesátých let uvažoval v knize Člověk a jeho svět takto: "Člověk potřebuje ideologii a musíme tedy náboženství nahradit jinou koncepcí. Život bez ideologie vede ke ztrátě zájmů, k frustraci, k poklesu etických hodnot, nežádoucímu únikovému řešení v agresivitě, omamných látkách, existenčním vakuu, atd. Ateismus nemusí nutně znamenat popření jakéhokoliv vyššího vodítka. Dnes se patrně náboženství častěji nahradí ideologií politickou, kulturní, uměleckou, apod... než filosofickou."

Přehlédne-li se celé společenské spektrum, pak zde stále existuje úctyhodný subjekt schopný fatální úpadek západní společnosti odvrátit. Tento subjekt je schopný nadhledu a charakteristický nepředstíranou úctou k pravdě. Je jím akademická obec. Poněvadž není známa dynamika úpadkového procesu a neví se, kdy může být překročen osudový Rubikon, existuje možná poslední šance na to, aby se akademikové stali i angažovanými občany! Aby z hlediska historie, sociologie, psychologie atp. co nejpřesněji analyzovali společenský proces jehož jsou aktéry i subjekty současně, aby se pokusili nalézt řešení a - bude-li třeba - použili svou veškerou autoritu pro jeho realizaci. Velice prospěšná by byla i jejich politická angažovanost ve smyslu dva tisíce let starých úvah čínského myslitele Wang Chunga. Ten požadoval účast učenců v politice zejména pro jejich vlastnosti jako otevřenost, cit pro spravedlnost a principiální politiku, schopnost kultivovat a mravně očišťovat okolí a stanovit dobrá pravidla jednání...

Ze všech uvedených důvodů je výzvu - Všem, jejichž hlas je slyšet - nutno považovat za první písmeno významné české otázky, která je současně otázkou světovou.