Zpátky ke kořenům aneb Brnem po stopách velikánů

Říká vám něco jméno Georg Placzek? Ne? Popravdě ani já jsem dodnes neměl páru, o koho jde. Možná vás teď zklamu, ale nepíšu reportáž z natáčení AZ Kvízu. V následujících řádcích se chystám vylíčit jednu netradiční procházku Brnem. Doteď jsem si myslel, že o městu už vím všechno podstatné – vím, jak se úspěšně zbavit vyznavačů Hare Krišna, v kolik hodin vyráží poslední rozjezd, i kde seženu čerstvé číslo Nového Prostoru. Jeden Kanaďan mě ale přesvědčil, že se mám o Brně ještě hodně co učit.

Brno - Vyrážím na komentovanou prohlídku „Pamětné Brno.“ Akce cílí především na „expaty“ – cizince sídlící v Brně. „Nevíte prosím, kolik je hodin?“ ptám se asi čtyřicetileté tmavovlásky. Sedí na lavičce u obelisku v Denisových sadech. Je teplé dubnové dopoledne a od černých slunečních brýlí se jí odráží sluneční paprsky. „English?“ podívá se na mě tázavým pohledem. Překládám jí svou otázku do angličtiny. Oddechnu si, mám ještě deset minut. Výjimečně jsem přišel včas. Dávám se s ní do řeči. „Do Brna jsem poprvé přijela v únoru. Půl roku tady učím na filosofické fakultě. Pocházím z Jihoafrické republiky,“ vypráví. Ptám se, co si myslí o Češích. „Přestože jsem se v Česku setkala s mnoha přátelskými a otevřenými lidmi, platí, že u nás jsou lidé vřelejší a komunikativnější,“ říká mi. Pokud jsou všichni obyvatelé Jihoafrické republiky stejně sdílní jako ona, musím jí dát za pravdu.

Zvony právě bijí deset hodin, když se kolem obelisku začíná srocovat skupina lidí ze všech koutů světa. Asijské studentky, muslimka s šátkem na hlavě, moje nová známá z Jihoafrické republiky i několik Čechů. Hlouček, který se tu sešel, je učebnicovým příkladem multikulturalismu a noční můrou xenofobů. Uprostřed kruhu stojí starší bělovlasý muž v pruhované košili a světlých plátěných kalhotách. Jmenuje se Don Sparling a právě se chystá pronést úvodní slovo ke komentované prohlídce Brna, na které bude našim průvodcem. „Nechci tuto procházku pojmout jako tradiční turistický zájezd. Neuslyšíte ode mě ‚tahle budova je tohle, tamta budova je tamto.‘ Zaměřím se na souvislosti jednotlivých míst s konkrétními osobnostmi,“ vysvětluje Sparling v angličtině. Rodilý Kanaďan žije v Česku už šestačtyřicet let. V roce 1969 sem přišel učit na jazykovou školu a v současnosti působí jako profesor literatury na Masarykově univerzitě. 

Stále se nacházíme u obelisku a Don Sparling otevírá svůj výklad rychlým průřezem brněnských dějin. Dovídáme se, že název města pochází ze slova bahno. Od šestého století a prvního slovanského osídlení se přes rozkvět obchodu ve dvanáctém století dostáváme až k industrializaci v osmnáctém století. „V roce 1765 v Brně vznikla první továrna na výrobu textilu. Tento druh průmyslu byl významný až do počátku dvacátého století,“ přibližuje Sparling. V devatenáctém století začaly v Brně sílit nacionalistické tendence. „Do té doby byli nositelé kultury hlavně němečtí obyvatelé, ale pak se u Čechů probudilo národní vědomí a snažili se ukázat, že jsou stejně sofistikovaní jako Němci,“ dodává Sparling. Vlastenectví se v původně německy mluvícím městě podporovalo i za první republiky, kdy se tu zakládaly univerzity. Ve stejném období se k Brnu připojily okolní vesnice, které dnes představují nedílnou součást města.

Naše kroky se ubírají do Starobrněnské ulice. Zastavujeme se u busty vyčnívající ze zdi jednoho z domů. Na plaketě kolem ní stojí napsáno František Ondřej Poupě. „Když se Brňanů zeptáte, kdo je ksakru František Ondřej Poupě, devadesát devět procent z nich odpoví, že o něm nikdy neslyšelo. Přitom díky němu mají příjemnější život,“ směje se Sparling. V budově před námi se v devatenáctém století vařilo pivo a Poupě tu pracoval jako sládek. „Jako první vyvinul vědecký postup na výrobu kvalitního piva. Experimentoval s různými teplotami varu a zkoušel přidávat rozličné přísady. Je to dost možná nejvlivnější Čech na světě, ale nikdo ho nezná,“ žertuje Sparling.

Přemísťujeme se na Šilingrovo náměstí k dalším dvěma plaketám. První upomíná na osobnost Jana Zahradníčka. Katolický básník zemřel po třinácti letech věznění komunistickým režimem. Druhá odkazuje k Velenu Fanderlikovi, zakladateli brněnského skautingu. „Skauty neměli rádi ani nacisté, ani komunisté, takže Fanderlik emigroval během druhé světové války, v roce 1945 se vrátil a tři roky nato zase odešel. Zbytek života strávil v Kanadě, z čehož mám upřímnou radost,“ odlehčuje Sparling svůj výklad a ukazuje na další místo. Kdysi tam stával rodný dům Kurta Gödela, fyzika a filosofa matematiky rakouského původu. „Gödel patří mezi tři nejdůležitější logiky v dějinách, těmi dalšími dvěma jsou Aristoteles a Frege. Gödelova teorie významně přispěla k vývoji počítačů,“ podotýká Sparling.

Míříme ke katedrále na Petrově, ale ještě předtím nám Sparling ukazuje dům, kde kdysi bydleli herec Hugo Haas a jeho bratr Pavel, hudební skladatel. „Hugo Haas kvůli svému židovskému původu v roce 1939 emigroval. Jeho bratrovi se to nepodařilo a zahynul v Osvětimi,“ popisuje Sparling. Obcházíme Petrov a já tajně doufám, že náš průvodce na další zastávce vysloví jméno, u kterého nebudu zoufat nad svými chabými znalostmi. Chůzi přerušujeme u minimalisticky vyhlížejícího sousoší, které znázorňuje dvě neidentifikovatelné postavy. „Tento památník připomíná příchod věrozvěstů na Moravu. Jedna ze soch by měla být Cyril a druhá Metoděj, ale těžko říct, který je který,“ vtipkuje Sparling.

Kráčíme po kočičích hlavách Petrskou ulicí a směřujeme k Zelnému trhu. Zastavujeme se u romanticky vyhlížející uličky, kde se po vlahých večerech nepochybně scházejí zamilované páry. Zaostřím na popisnou ceduli. Ulička Václava Havla. Havel? Ha! To už jsem taky někde slyšel! „Některá brněnská divadla za totality i přes zákaz komunistů hrála Havlova dramata. Po jeho smrti se pak množila místa nesoucí jeho jméno, a protože Brňané věděli, že Havel si moc nepotrpěl na velká gesta, našli tu nejzapadlejší a nejmenší uličku, kterou po něm pojmenovali,“ vysvětluje Sparling. Nepochybuji, že by se prvnímu českému prezidentovi líbila.

Kroužíme po rozkopaném Zelném trhu a hledáme, kde by se naše třicetičlenná parta mohla utábořit. Nakonec se nalepíme na vchod jedné z restaurací a upíráme zrak k bronzovému andělíčkovi před divadlem Reduta. „Socha znázorňuje Mozarta, který v divadle odehrál svůj slavný koncert. Bylo mu v té době jedenáct, proto ho sochař ztvárnil jako malého chlapečka. Když se pozorně podíváte, uvidíte i pindíka. Jedno křídlo na jeho zádech má zachytit skladatelovo polobožství,“ upozorňuje Sparling. Při poznámce o Amadeově přirození se z pléna ozve hlasitý smích. Procházíme Masarykovou ulicí, kterou se line zvuk klarinetu pouličního hudebníka. Blížíme se k jednomu z domů na náměstí Svobody, plaketa na jeho zdi nás seznamuje s Georgem Placzkem. „Vědec Georg Placzek se zabýval nukleární fyzikou a podílel se na projektu Manhattan. Spolu s Oppenheimerem vyvíjel v Los Alamos atomovou bombu,“ informuje Sparling. Neskrýváme údiv a s otevřenými ústy zíráme na Placzkovu podobiznu.

Stojíme kolem modelu Brna u chrámu svatého Tomáše. Tomáše, který se vryl do dějin s přívlastkem nevěřící. To já jsem si na dnešní prohlídce připadal spíš nevědoucí. Za necelé dvě hodiny pro mě Don Sparling objevil Ameriku. Naše setkání se chýlí k závěru. Posluchači děkují svému průvodci a loučí se. Někteří ještě pokládají zvídavé otázky. „Jste mi odněkud povědomý. Nehrál jste ve filmu Setkání v červenci?,“ ptá se mladá žena. Ukazuje se, že Don Sparling zazářil nejen na dnešní akci, ale i na filmovém plátně.

Tomáš Maca