Živí se vlastním tělem. A veřejně to přiznává

Při studiu si přivydělává jako modelka. Nehledí se ale na přesný poměr prsou a boků, ale na schopnost sedět v určené pozici tři hodiny bez pohnutí.

Student maluje modelku.Markéta Forró

Je před sedmou hodinou večer a Mária Slovíková vchází do budovy Fakulty výtvarných umění v Brně. Právě zde tráví tato dvacetiletá studentka Masarykovy univerzity pravidelně dva večery v týdnu – nahá.

Jejím úkolem je sedět modelem studentům v kurzu večerní kresby. V ateliéru se jich už hemží asi dvacet. Chystají stojany, papíry a kreslicí potřeby a vybírají si ty správné úhly pohledu. „K této práci jsem se dostala v hospodě. Tam mi ji nabídla jedna studentka Střední školy umění a designu, kde pózuji také,“ říká Mária Slovíková, zatímco se svléká.

„Zaujala mě hlavně flexibilita a slušné platové ohodnocení, a navíc nahota s tím spojená pro mě nepředstavuje problém. Běžně takhle strávím asi dvanáct až patnáct hodin týdně,“ přibližuje. Přichází k ní vyučující kurzu Ján Lastomírský a domlouvají se na póze, v níž bude sedět. Učitel zapíná teplomet a odchází vysvětlit pózu dalším dvěma modelům.

Modelka se netají tím, že dělá práci, při níž se svléká před cizími lidmi. Nepovažuje pózování za nic, zač by se měla stydět. „Většinou to říkám tak sebevědomě, že se lidé bojí oponovat,“ směje se. „Ale setkávám se samozřejmě i s negativními reakcemi“ dodává vzápětí. „Jedné spolužačce, která zrovna přišla o práci, jsem nabídla tuhle alternativu. Ona to nejdřív brala jako vtip, ale když jsem jí řekla, že pózuju taky, tak se na mě podívala úplně odsuzujícím pohledem a o přestávce si odsedla,“ popisuje Slovíková jednu ze zkušeností. „Mám kolikrát pocit, že si lidé myslí, že mě výtvarník dvacet minut kreslí a pak provádíme kdovíjaké orgie,“ pobaveně kroutí hlavou.

„Já považuji negativní postoj lidí k tvorbě aktů za paušální neznalost. Každý, kdo kreslí nebo pózuje, ví, že je to normální práce, která vyžaduje koncentraci na obou stranách,“ vysvětluje Ján Lastomírský. S jeho názorem souhlasí i studenti. „My se tu prostě učíme kreslit, stejně jako se jiní lidé učí třeba němčinu,“ usmívá se od svého stojanu jeden z nich, Adam Krhánek.

Při kreslení prochází vyučující třídou a upozorňuje na nedostatky. Tam zjemnit linii, tu přidat stín. Po padesáti minutách je první pauza, ve které se mohou modelové protáhnout. Normálnímu člověku se taková doba může zdát nepředstavitelně dlouhá, avšak uplynula teprve třetina kurzu. „Dnes je to v pohodě, ale některé pózy začnou po čase opravdu bolet,“ říká Mária Slovíková a protahuje se. „No a co je vůbec nejhorší na téhle práci, je někdy až ubíjející nuda,“ směje se modelka. Po deseti minutách všichni pokračují. Studentům se pod rukama rodí tvary a linky a spojují se do komplexního celku. Ve tři čtvrtě na deset večer zavelí Ján Lastomírský konec. Modely se oblékají a studenti vyrovnávají své výtvory do jedné řady. Při prohlížení jejich kreseb člověka napadne, že zatímco někteří studenti se ještě musí opravdu hodně učit, obrazy jiných by se klidně daly zarámovat. Mária Slovíková už je oblečená a odchází do studené noci.

Vyvstává jen jediná otázka. „Přítel? Nevadí mu to. Chápe to stejně jako já, jako normální práci, která je prospěšná pro všechny zúčastněné,“ uzavírá usměvavá modelka.

Markéta Forró