Minulý týden si studenti fakulty sociálních studií mohli před svou školou prohlédnout unikátní „výstavu“. Aktivisté proti potratům si zde rozestavěly bannery s drastickými obrázky, na kterých přirovnávají potraty ke genocidě, gulagům, nacistickým vyvražďováním židů nebo masakru ve Rwandě.
Pominu teď to, že brněnští úředníci povolili konání akce přímo před univerzitou, aniž by se zamysleli nad tím, že to bude působit jako školní iniciativa. Pominu také to, že tito aktivisté si cíleně vybírají střední a vysoké školy, jakoby tím chtěli sdělit, že my mladí jsme všichni nezodpovědní, spíme s kde kým, samozřejmě bez ochrany, a na potrat si chodíme jednou za půl roku podobně jako k zubaři. Což je mimochodem úplný nesmysl, ve skutečnosti je podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky z roku 2012 nejvyšší míra potratovosti u žen ve věku 30 – 34 let.
Toto ale samozřejmě není nejpodstatnější. Když jsem procházela kolem této výstavy, donutilo mě to zamyslet se nad potraty jako takovými. Má mít žena možnost rozhodnout se pro potrat v jakémkoliv případě? Pokud ne, jaké by byly podmínky pro možnost potratu? Vrozená vada dítěte, nemoc matky, znásilnění? A co otec, má i on právo do toho mluvit? Nikomu neberu právo myslet si o těchto otázkách, co chce. Jednou ale žijeme v demokratické zemi, kde se lidská práva mají respektovat. Proto považuju snahy na omezení svobodného rozhodování žen o svém vlastním těle za nebezpečné.
Tím neříkám, že by se potraty měly brát na lehkou váhu, naopak mělo by se jim co možná nejvíce předcházet. A to jak propagací chráněného sexu, tak vytvářením vhodných podmínek pro matky s malými dětmi. Potrat by měl být vždy až nejkrajnější řešení. Do určité míry to tak podle mého názoru už funguje. Aktivisté to často podávají tak, že žena, které jde na potrat, je vlastně taková lehkomyslná, sobecká bytost, pro kterou interrupce představuje jen takový banální zákrok, který ji zbaví nechtěné komplikace. Jakoby kdyby potrat byl pro dotyčnou ženu snadná věc. Já jsem ještě nezažila, jaké je to v sobě nosit něco, co by se za několik měsíců mělo stát mým dítětem. Přesto si myslím, že můžu mluvit za drtivou většinu žen, když říkám, že rozhodnutí jít na potrat musí být jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. A jsem přesvědčená, že až na pár výjimek se ženy, které na potrat jdou, cítí naprosto strašně a rozhodně by tam nešly, pokud by jim to situace aspoň trochu umožňovala. Ty ženy dost často musí být traumatizované a to poslední, co potřebují, je odsuzování ze strany jiných lidí.
Věřím v to, že potrat je osobní rozhodnutí, které by vždy mělo zůstat v rukou těch, kterých se to týká. Můžeme se tu bavit o tom, do kdy je plod jenom shluk buněk a kdy už je „skoro dítě“, výsledek bude ale vždy stejný: Dokud dítě nepřijde na svět, je součástí těla matky, není to nezávislá bytost. Naopak žena nezávislým jedincem je a má právo se rozhodovat, co se s jejím tělem bude dít. Stejně jako by stát, společnost nebo kterýkoliv jiný veřejný aktér neměl jedinci určovat, jakou má mít sexuální orientaci nebo jestli má žít v manželském svazku nebo ne, tak by neměl určovat ženám, zda si musí nechat své nenarozené dítě. Pravda je totiž taková, že je to vždy ta konkrétní žena, která dítě v sobě nosí a nese veškerá rizika, která jsou s těhotenstvím a porodem spojená. Není to stát, nejsou to aktivisté a není to ani otec. A tím se dostávám asi k nejproblematičtější otázce ohledně potratů. Dítě má totiž vždy dva rodiče, není ani víc matky, ani víc otce, je prostě obou. Proto například nesouhlasím s praxí českých soudů, které děti často automaticky svěřují do péče matky i v případě, kdy má otec zájem o střídavou péči. Měl by mít tedy muž zabránit své partnerce, aby šla na potrat, pokud má on sám o dítě zájem?
Možná mám jako žena na tuhle věc zkreslený pohled, ale myslím si, že konečné rozhodnutí by mělo náležet ženě. Jak už jsem řekla, je to ona, kdo nese rizika. Nikdo, včetně otce dítěte, ji nemůže nutit tato rizika podstoupit, pokud nebude chtít. Muž může vytvořit příznivé podmínky, dát partnerce najevo, že o dítě stojí a že se o něj hodlá starat. Může ji přemlouvat, vyložit na stůl všechny argumenty proč si dítě nechat. Pokud ale žena bude i tak na potratu trvat, nesmí jí v tom bránit. Individuální práva obzvlášť v takto intimní otázce by totiž měl každý respektovat.
Kristýna Zemanová
Článek čtěte také na munimedia.cz
