Zbrojovka Brno – Baník Ostrava: Cesta do kotle byla trnitá

Cesta vlakem s baníkovci. Nekonečná fronta. Opilé patnáctky. Nekonečná fronta. Prohledávání tašek a oblečení. Nekonečná fronta. Kotrola občanek, a pak se konečně dostávám na stadion, do sektoru hostů na fotbalovém stadionu Zbrojovky. Cesta do kotle byla trnitá, avšak stála za to.

Baníkovští fanoušci nemají asi moc dobrou pověst. Když jsem se kamarádce zmínila, že Baník bude hrát v Brně a já tam chci jít, jen nechápavě kroutila hlavou a ptala se mě: „To jako fakt? A proč?“ Fotbal sleduji ráda, ať už ten u nás na vesnici, nebo ten prvoligový. Můj bratr jezdí Baník podporovat do všech koutů republiky, takže to asi nějaké kouzlo má. Navíc taková přílěžitost, že Baník, klub z mého rodného kraje hraje v Brně, kde studuji, mě přímo vybízí zažít atmosféru na stadionu.

Baníku se v posledním období moc nedaří. To znamená, že jsou druzí od konce a čeká je zápas s dalším adeptem na sestup - brněnskou Zbrojovkou. Kromě toho, že se těším, tak se trošku i bojím. Nerada bych zažila až tak vyhrocené situace, kdy se budu bát jestli mi náhodou na hlavě nepřistane nějaká sedačka.

Na nedělní odpoledne jsem si tedy naplánovala dřívější cestu z domova do Brna. Ačkoliv jsem to nečekala, tak moje malé dobrodružství začíná už v Havířově, kde nasedám na vlak a spolu se mnou několik desítek fanoušků Baníků, mezi nimiž se objeví i pár vyholených hlav. V Ostravě, kde mám přesedat na vlak do Brna, hned po otevření dveří vlaku, z dálky slyším: „Baník pi*o!.“ A to dokonce několikrát za sebou. Oblíbená to baníkovská hláška. Jak mě informuje kamarád, bude k vlaku do Brna přidáno několik vagónu speciálně pro baníkovce. Speciálně jsou pro ně přidány i policejní hlídky, které pravidelně procházejí vlakem a kontrolují pořádek.

Cestou do Brna výjimečně zastavujeme i v Brně Slatině, kde vlak normálně nestojí, ale na baníkovské fanoušky tady čekají autobusy, které je dovezou až na stadion, aby prý nevyvolali nějaký rozruch cestou Brnem. Mým prvním momentem, kdy se trošku zarážím je, když vidím jaké autobusy na ně čekají, kolik tam je policistů, těžkooděnců, psů a novinářů. Jakoby čekali na nějaké vězně. Už jenom proto by nějaká provokace stála za to.

Zápas začíná v pět hodin, na stadion se však vydáváme s předstihem, protože jsme si nestihli koupit lístky předem. Vstupenky na utkání se pro hosty prodávají jenom s občankou. Každopádně se vydáváme na stadion, abychom si vystáli frontu a mohli jít fandit. Kamarád mě upozorňuje, že loni stáli ve frontě skoro hodinu, protože u pokladny seděly jenom dvě paní a ručně zapisovaly číslo občanky každého fanouška. Proto jdeme raději dříve a doufáme, že se od minule systém vylepšil. Ne nevylepšil, ale právě naopak zhoršil. Nesedí tam paní dvě, ale jenom jedna. A trvá to asi tak milion hodin. Vedle nás se objevují dvě fanynky, kterým tipuji tak patnáct, šestnáct let. Jsou úplně, ale úplně opilé. Hnus, tyhle určitě přijely na fotbal. Celou dobu „stojí“ vedle nás a pořád něco křičí. Jeden z těžkooděnců, kterých je tady asi dvakrát víc než fanoušků a pohybují se v naučených formacích, to vystihuje celkem přesně: „Ty vo*e, to jsou tragédky!“ 

Fronta se zdá být opravdu nekonečná a vůbec se nehýbe. Fanoušci začínají být pěkně naštvaní a sborově hlásí: „Pusťtě fanoušky! Pusťtě fanoušky!“ Nepomáhá to, ale taky v sobě začínám objevovat agresivní sklony. Začínám ze sebe chrlit sprostá slova víc než bych si přála, jelikož mě vytáčí tenhle systém prodeje vstupenek. Dostávám se k bodu, kdy mě sekuriťák posílá dál za kolegyní, která mě důkladně prošacuje a zkontroluje jestli u sebe nemám nějaké nebezpečné věci. A jdu stát frontu dále. Čekačka trvá dalších několik nekonečných minut. Mezitím dostávám bílou pláštěnku jako stejnokroj pro fanoušky na dnešek. A pak už se konečně dostávám dovnitř. Mimochodem pět minut před koncem prvního poločasu.

V přestávce nás šťastnější kamarád, který stihl i začátek, informuje, že jsme o nic nepřišli. Stav je pořád 0:0, ačkoliv Baník měl nějaké šance. Takže se obléknu do pláštěnky, najdu nějaké dobré místo. Dostávám od někoho modrý nafukovací balónek, abych ho mohla v pravou chvíli použít na jedno choreo. Ta fronta a pozdní příchod mě tak vytočil, že už se ani nebojím, jestli mi na hlavě nějaká ta sedačka přistane. Aha, tady nejsou sedačky, jenom betonové nic. A také mě fascinuje, jak pod sektorem stojí celá řada sekuriťáků zády k hřišti a sledují celý kotel jako nějakou atrakci.

Konečně začíná druhý poločas a okamžitě se přidávám do povzbuzování. Většinu sloganů neznám, tak aspoň improvizuji. Ale například: „Baníčku my jsme s tebou, neopustíme tě, nikdy tě nezradíme, bo my ti věříme,“ znám celý. Další písnička, která mě pobavila byla: „Kdo není zčuchaný, ten není z Ostravy!“ Ta má prý dlouhou historii, kterou mi kamarád povypráví později. Musím přiznat, že fandění v kotli mě opravdu baví. Baví mě to natolik, že většinu času pilně pozoruji a poslouchám speakra, který to tam celé vede. Některé chorea jsou fakt super. S těmi balonky to vypadá dobře, a když někteří pašeráci zapálí i dýmovnice, které vytáhli kdoví odkud, tak je to parádní.

Po chvilce mě však opět přepadá strach, jelikož na pravé straně kotle to začíná pěkně vřít. Fanoušci se snaží rozbít plot, přičemž za nimi přibíhá ochranka a těžkooděnci. Začínají do nich mlátit obušky a štíty. Mezitím končí zápas a situaci s ochrankou uklidňují až samotní ostravští fotbalisté, kteří se jdou rozloučit s fanoušky a poděkovat jim. Někteří si dokonce i svléknou svoje dresy, a poté je fanouškům předávají.

Zápas končí pro Baník poněkud nešťastně. Neprohrál, ale bezbranková remíza ho v tabulce přesouvá na poslední místo. Navíc v dalším kole na Baník čeká Sparta, která s velkým náskokem vede tabulku. Musíme tedy věřit, že smůla Baníku, který v lize nevyhrál už od loňského září, se brzy prolomí.

Martina Kotulová