V neděli 13. listopadu uplynul rok od série smrtících atentátů v Paříži. Agáta Přikrylová tou dobou usínala v jiné části Paříže, v Rueil Malmaison. O útocích se dozvěděla s několikahodinovým zpožděním.
Mohlo by se zdát, že se kvůli tragédii zastaví všechen společenský život. „Měsíc před Vánocemi prostě nemůžou obchodníci zavřít své prodejny. Fungovaly normálně,“ vyvrací Agáta představu, kterou většina jejích příbuzných a kamarádů v Česku získala. „Jedli jsme čerstvé pečivo i jiné potraviny, nezůstali jsme odkázáni na konzervy,“ dodává. Podobně to bylo i se zákazem vycházení: „Psali mi, že je mrzí, že nemůžu vycházet ven. Já se koukala z okna a na ulici si hrály děti.“
Paříž je velké město, proto nejde mezi čtvrti klást rovnítko. Ve všech se ale vzpomínalo, pořádaly se mše za oběti, lidé se scházeli kvůli vyjádření solidarity s pozůstalými. „Atentátníci si Montreuil vybrali nejspíš proto, že je to čtvrť, kam turisté moc často nechodí. Útok měl cílit na Pařížany,“ myslí si Agáta. Po masakru ale k Bataclanu mířilo celé město, aby alespoň rozsvítilo svíčku. „Pořád tam někdo byl, pořád se vzpomínalo,“ dosvědčuje.
„Češi by útokem byli paralyzováni mnohem víc. Ve Francii vědí, že svět musí běžet dál“
Francouzi v roce 2015 už jeden atentát zažili - v lednu v redakci časopisu Charlie Hebdo islamisté zabili dvanáct a zranili deset lidí. V listopadu ale zemřelo na následky atentátů lidí sto třicet. „Francouzi od ledna do léta zůstávali obezřetní, pak se uklidnili. Další násilí je zasáhlo, ale věděli, že nesmí přestat běžně fungovat,“ vykresluje atmosféru. „Kdyby se něco podobného stalo v Česku, myslím, že by se atentátníkům podařilo českou společnost položit na lopatky.“
Strach se ale mezi lidmi držel. Nejvíce si to člověk mohl uvědomit v pařížském metru. „Lidem se objevil děs v očích pokaždé, když uslyšeli, jak někdo do telefonu mluví arabštinou. Je až absurdní, jak přízemně člověk přemýšlí, když se bojí,“ říká Agáta. S metrem byla i další potíž. Klasické uzavírky a zpoždění spojů se po atentátech ještě znásobily. „Člověk se často půl dne nemohl nikam dostat. A to jenom kvůli opuštěné tašce v některé ze zastávek,“ vzpomíná.
Z pietních míst šel až mráz po zádech
Ne jen strach, ale i smutek se držel Pařížanů. „Celé město hořelo vzpomínkovými světly. Hlubokou pietu ale občas rušily vojenské hlídky v ulicích. Člověku to připomnělo, že by měl mít strach a vytrhlo ho to ze smutku,“ přibližuje mladá žena, která z Paříže kvůli atentátům odjet nechtěla. Podle ní připomínka výročí atentátu v lidech otevře hluboké rány a atmosféra města bude možná smutnější než před rokem. „Až teď, po roce, mi vlastně docházejí rozměry všeho, co se stalo. Myslím, že ostatní jsou na tom podobně.“ Kontrola a obezřetnost v Paříži panuje nadále.
O přísném režimu třeba na letištích však Agáta pochybuje. Přítel za ní z Česka letěl koncem listopadu. „Pípl, protože si zapomněl sundat odznáček ze saka. Ostraha tomu ale absolutně nevěnovala pozornost,“ popisuje situaci na pražském letišti.
Agáta nakonec z Paříže odletěla na Vánoce a potom nadobro na konci ledna. „Neměla jsem tam moc kamarádů, stýskalo se mi po rodině a příteli. Vánoce mě v tom jen utvrdily,“ dodává. Vzpomínat bude, v tichosti a po svém.
Autor článku: Markéta Lankašová
