FAKE. Ošklivé slovo, které vystihuje internet, ale i spoustu televizních pořadů. Nadšeně smíchy hýkám u vtipného videa ze života, a nebo s napětím sleduji, jak si moderátor poradí s krutou divočinou. Vše jenom proto, abych se později dozvěděl, že si to celé někdo vymyslel a místo reálné situace jde o promyšlenou lež s herci. Pár příkladů z televize a internetu jsou pouze profláklou špičkou ledovce.
Když jsem byl ještě malej Jarda a hloupej Honza k tomu, takže asi před dvěma lety, a rozhodoval se, co se životem, největším soupeřem novinářského řemesla bylo to policejní. Chtěl jsem být kriminalistou lepším, než je pan Stropnický v Kriminálce Anděl, a větším filutou než poručík Colombo. Nakonec jsem tuto možnost zavrhl, bál jsem se ztráty iluzí. Člověk ví, že tenhle svět není sluníčkový, takový střet s oběšeným nešťastníkem nebo pohled na zastřeleného podnikatele mu může nahlodat psychiku a pohled na život. Iluze se však vytrácí i jinak.
Statisíce lidí sledují již miliontý ročník Superstar. Mají totiž velkou moc, SMSkou v ceně obědu mohou rozhodnout, který z těch uřvaných teenagerů zažije svých 15 minut slávy a poté strmý pád do zapomnění. Všechno je to pěkně načančané a vyvoněné, emoce tečou, hvězdná pěchota kosí divákovu bránici. Ve skutečnosti však návštěvník castingu na nekompromisního Haberu či vyprsenou Farnou nejspíš vůbec nenarazí. Drtivá většina soutěžících kráká před naprosto neznámou porotou, aby vzápětí podepsala, že to nebude nikde moc roztrubovat. Ve finále jim písničky vybírají jen proto, aby fešák Hejma, hvězda zašlá více než slunce při polární noci, mohl pokárat soutěžící, že jim tahle píseň nesedla.
Podivné praktiky v televizních pořadech ostatně nejsou tajemstvím. V Hodině pravdy musí publikum nejprve zahrát, že má radost, potom že je zklamané. Všechno se předtáčí a jediný záběr, který je naostro, je právě ta chvilka, co má soutěžící na splnění zadaného úkolu.
Že talkshow nejsou taková prča a přesto se diváci řežou smíchy z každé moderátorovy věty? Cedule potlesk a smích fungují nejen v zahraničí, ale i Česku. Když pak přijde na scénu takový kalibr, jako je Petr Novotný se svými vtipy, musí se uchechtané hlediště natáčet před začátkem pořadu. Smát se na povel je príma.
FAKE je co možná nejvěrohodněji narafičená lež. Poslední dobou snad není na internetu humorné video, které by nebylo FAKE. Viral Brothers jsou príma kluci a po zhlédnutí „Debilních keců“ se budete ještě dlouho debilně řehtat, jejich vzájemné nachytávky jsou však jedno velké divadlo. A takhle bych vlastně mohl pokračovat do nekonečna. Zřejmě každé vtipné video, které jste za poslední roky viděli, je předpřipravený FAKE. Reality show jako Trosečník či Amazing Race taky nejsou úplně košer. Proč by moderátoři oblíbeného pořadu Top Gear projížděli Asií týden, když se to dá natočit za dva dny? Co takový Bear Grylles a jeho populární pořad Ultimate Survival? V pořadu cestuje pouze s kameramanem divočinou a učí tlustého diváka, kteý se s balíčkem chipsů v jedné a kyblíkem zmrzliny v druhé ruce válí na kanapi, přežít v nehostinném prostředí. Ve skutečnosti si hrdina po natáčení odjede schrupnout do nedalekého hotelu.
Že na nás pořady, podniky, ale i politici hrají svoji hru, není žádné tajemství. Nic to nemění na tom, že je to smutné. Doba je taková, ale smířit se s tím, že se nám na všech frontách lže, není jednoduché. Ano, jedná se o prkotiny a prakticky všechny z výše zmíněných příkladů mají nulový význam pro náš život. Ale to, že je všechno jen na oko, nutí člověka nedůvěřovat ničemu. V té záplavě podvodů by se jeden utopil. Na druhou stranu bez přikrášlení by všechny televizní hlouposti byly rázem nejen hloupé, ale i k uzoufání nudné. Třeba bychom se pak ale vybodli na všechny oblbováky v televizi a šli si svět objevit sami. On totiž stojí zato.
Ondřej Kašpárek
