Vražda kritika Kremlu Němcova se zdá být návratem do minulosti

Boris Němcov, v posledních letech nejvýraznější osobnost ruské opozice, je v těchto dnech jedním z řady dalších důvodů, proč svět na Rusko nahlíží spíše negativně. Minulý pátek byl Němcov neznámým útočníkem nedaleko kremelských zdí zastřelen.

Dříve byl Boris Němcov ruským ministrem či vicepremiérem. V poslední době se angažoval proti Vladimiru Putinovi, organizoval demonstrace, odsuzoval korupci a shromažďoval důkazy o přítomnosti ruských vojáků v ukrajinském konfliktu. Poté, co byl minulý pátek zavražděn, se vyrojily spekulace o vraždě na objednávku. Ty neutichají ani dnes, kdy šéf ruské kontrarozvědky Alexandr Bortnikov potvrdil, že  ruská policie zadržela dva podezřelé muže, ale žádné podrobnosti neuvedl.

Jakákoli souvislost s Němcovovou vraždou se tak stále přikládá jedinému muži - Vladimiru Putinovi. Na tuto stopu přivedl svět samotný Němcov. Asi dva týdny před svou smrtí se v médiích svěřil, že ho Putin zabije.

Vraždění politických odpůrců se pro současnou Evropu může zdát překonanou minulostí, která končí se Stalinovou érou. Přitom jde o věc, která tu byla, stále je a zdá se ještě dlouho bude. Jen se na čas z našeho okolí vytratila, ale kdykoli se může vrátit. Opozice se vraždila za dob Velké francouzské revoluce. Dnes se za opačný názor a kritiku (ačkoli těžko soudit, v jaké míře je opravdová a v jaké pouze domnělá) vraždí v Severní Koreji. To stejné najdeme v Islámském státě, kde jsou popravováni odpůrci náboženští, političtí a vlastně úplně jacíkoli.

Spíš než vina či nevina Putina je palčivější otázka, kam vraždění odpůrců vede. Po vraždách a zbavování se své opozice totiž přicházejí na řadu čistky mezi příznivci. V jednu chvíli totiž odpůrci jednoduše musejí dojít.

Je známo, že to tak bylo u Stalina, Gottwalda a tuto spíš paranoiu než oprávněné obavy najdeme už u vládců ve starověkém Římě či ve zmiňované Velké francouzské revoluci. Za jejích dob přišly na řadu čistky mezi jakobíny. Ti, kdo revolucí a nově nabytou mocí hýbali, zemřeli z vůle těch, kdo ještě nedávno stáli po jejich boku. Pro příklad z bližší minulosti ani nemusíme až do Sovětského svazu ke Stalinovi. Za všechny stačí jméno Rudolf Slánský. Jeden den nejbližší Gottwaldův přítel a spolustraník, druhý den už popravený s Gottvaldovým požehnáním. Chce-li někdo dosáhnout absolutní moci, zdá se, že se o ni nesmí dělit.

Ať už je za Němcovovou smrtí Putin nebo právě jemu chce někdo touto vraždou uškodit, Putinovi a už tak pokřivenému pohledu západu na něj to neprospívá. Těžko říct, jestli se zbavením Němcova vyřešilo, co mělo. A ať už je Putin jakkoli vinen či nevinen, vraždění opozice je jedním z prostředků moci, který se dřív nebo později ze vzdálenějších koutů světa vrátí zase do nám bližších zeměpisných šířek. Historie se totiž ještě opakovat nepřestala.

Kateřina Šindelářová