Podle sociologa Františka Černína jsou Vánoce obrovským rituálem, který lidé dodržují kvůli sjednocujícímu tlaku společnosti. Vánoce již téměř postrádají náboženský charakter, ale zato poskytují celému národu pocit sounáležitosti.
První díl cyklu vánočních rozhovorů přináší obecný pohled na povahu Vánoc očima sociologa náboženství Františka Černína. Ten vnímá Vánoce jako jeden z posledních velkých rituálů sjednocujících společnost. Domnívá se, že i když česká veřejnost neprožívá tyto svátky křesťanskou optikou, není to vývoj k horšímu. Velkou roli nedává konzumu, který složí pro mnoho lidí pouze jako výmluva. Štědrý den může být příležitostí pro příjemné setkání celé rodiny. Nestálé vztahy do něj ale můžou vnést zmatek.
Vyvíjí se nějak Vánoce?
Určitě. Souvisí to právě se sekularizací společnosti, kdy tento svátek přestává mít úzce náboženské souvislosti s jednou konkrétní vírou. Sice je tam Ježíšek, betlém, zpívají se koledy, ale náboženská stránka se v tomto úzkém pohledu vyprázdnila. Ze sociologického hledista tam ale pořád něco náboženského zůstává. Je to velmi silný rituál, ale vypadá jinak, než před tím. V křesťanství mají být Vánoce hodně spojené s adventem, kdy se společnost na chvíli ztiší a pak má ta radost z narození Ježíše vybouchnout právě na Štědrý den. Dnes to je ale tak, že ten výbuch radosti je už od konce října a čtyřiadvacátého prosince to naopak všechno ztichne.
Jsou Vánoce pro lidi svátkem radosti, nebo spíše stresu?
Stres související s nakupováním a přípravami dokazuje to, jak je tento svátek pro lidi důležitý. Jedná se o rituál v tom nejvíce sociologickém slova smyslu. Prakticky všichni Češi se během jednoho večera sejdou u stromečku s rodinou, dávají si dárky a jedí kapra. To je základ, který dělá většina lidí. Vnímání povinnosti slavit Vánoce je tak silné, že člověk z toho nemůže jen tak vyskočit. Vánoce jsou neuvěřitelně jednotícím rituálem, kterým si lidé dávají navzájem najevo, že patří do stejné skupiny. Pokud člověka nevedou náboženské motivy, působí na něj společenský tlak. Je to jeden z posledních rituálů, které se udržují na celospolečenské úrovni. Pokud někomu řeknete, že neslavíte Vánoce, automaticky vás to vyloučí z kolektivu. Podobný pocit sounáležitosti zažijete například při mistrovství světa v hokeji, i když ne v takové míře.
Co přiměje nevěřícího člověka jít o Vánocích na mši?
Někdo jde právě z důvodu, že cítí nutnost něco dělat. Každý na sobě cítí jakousi sílu, ať už to nazveme tlakem společnosti, nebo nějak jinak. Kdybychom se rozhodli, že budeme Vánoce slavit po svém, třeba jenom v jiný den, nebude to nikdy mít takovou sílu. Jsou lidé, kteří to slaví kvůli práci například o několik dní dříve nebo později. Nikdy to ale nebude ono. Pokud někdo opravdu cítí na sobě tento tlak, může si začít pokládat otázky a v rámci toho zajít i na mši. V kostele se pak sejdou dvě skupiny lidí – jedna, která se přímo zúčastňuje Mše svaté, a druhá, která se přichází jenom podívat. Někdy nestačí jenom zůstat u televize, ale setkat se i s dalšími lidmi, kteří si ten večer prožili také.
Když většina lidí v zemi nejsou křesťané a Vánoce tedy slaví jenom ze společenského tlaku, nemůže motivace ke slavení časem vyprchat?
Nemůže. A nemyslím si, že by lidé slavili Vánoce špatně jenom proto, že by tomu nedávali ten jeden náboženský koncept. Dávají rituálu svůj vlastní význam, který sice vychází z křesťanského základu, ale je dnes už částečně nezávislý. Není to tak, že by ten svátek nechápali, chápou ho jenom jinak. Je to velký rodinný svátek, ve kterém se udržují a posilují příbuzenské vazby. Současně tam hrají roli hodnoty jako je štědrost a vstřícnost k ostatním, které spoluvytváří fungující společenství. Náboženské pojetí nabízí pouze vyšší rozměr, ale nemusí tam vůbec být a efekt bude stejný.
Nekazí tento rituál přebujelý konzum a utrácení?
Přijde mi, že se lidé na konzum jenom vymlouvají. Obchodníci jenom vycházejí vstříc přáním lidí, jinak by žádný konzum nebyl. Pokud jsou Vánoce pokažené konzumem, nemůže za to nikdo jiný než my sami. Spousta předvánočního stresu souvisí s nestálostí mezilidských vazeb. Pokud někoho dobře známe, víme dobře, že mu nemusíme kupovat žádný přemrštěný dárek. Jakmile se ale snažíme dárkem zalepit celoroční vzájemnou nečinnost, může to být doopravdy hodně stresující, protože co také koupit někomu, koho ani neznáme.
Jsou české zvyky něčím specifické od okolních sousedů?
Naše Vánoce se liší pouze v drobných zvycích. V širším pojetí Vánoc, tedy od Štědrého dne po Silvestra, se může lišit pojetí toho, který svátek je více rodinný a který ne. Například Španělé slaví Silvestr více v rodinném okruhu, u nás to tak ale není. Den rozdávání dárků může být také odlišný. Základní princip je ale stejný po celé Evropě. To, že jíme kapra, je už detail. Hodně rysů jsme přejali z Německa. Například stromeček, betlém, nebo Ježíška. Před Ježíškem nosil dárky Mikuláš, podobně jako třeba v Americe, ale protože protestanté neuznávají svaté, tak kdo jiný by je měl nosit, než právě postava Ježíše. Je to mnohem složitější otázka, ale spousta dnešních zvyků se rozšířila až na začátku dvacátého století.
Mgr. František Černín
Získal magisterský titul ze sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Zde po dvou letech předčasně ukončil doktorské studium a začal pracovat jako analytik pro KDU-ČSL. Je ženatý a vyznává katolickou víru.
Jan Křiž
Druhý díl cyklu vánočních rozhovorů - s husitským farářem
Třetí díl cyklu vánočních rozhovorů - s pohanem
