V kampusu se nevyzná ani vrátná

Brněnský univerzitní kampus připomíná obrovské skleněné mraveniště. Na jedné straně pracují mravenci dělníci a na druhé straně studují pilní mravenci učni.

Tenký plot mezi mravenci v brnenském kampusu.Helena Ctvrtecková

První problém nastane hned na zastávce autobusu Univerzitní kampus. Stejný název mají totiž minimálně dvě. A ta jedna má ke vstupu do budovy opravdu daleko. Samozřejmě jsem vystoupila na ní a začala hledat hlavní vchod. Nezbylo nic jiného než sledovat stopu ve sněhu mezi jednotlivými budovami. Tam a zase zpátky. Míjela jsem spoustu zavřených dveří a nemohla najít ty správné. Na co je tolik únikových východů, když prakticky není kudy vniknout dovnitř? Ještě, že po sobě mravenci nechali vyšlapanou cestičku. Ale podle čeho se řídí v létě?

Po několikaminutovém bloudění jsem našla vchod. Hned za dveřmi mě zarazilo skleněné schodiště. Některým mravenčím slečnám je na něm totiž vidět pod sukně. Chtěla jsem najít vrátnici a zeptat se, kde je ředitelství. „To musíte nahoru po schodech, pořád rovně až na konec chodby, dveře A9,“ nasměrovala mě paní v bílém plášti. Překvapilo mě ticho, které na chodbách panovalo těsně před polednem. Ať jsem se podívala, kam jsem se podívala, všude dveře z mléčného skla. Zamčené dveře s názvy ústavů v češtině a angličtině, za kterými jsem tušila moderní laboratoře. Moje kroky se rozléhaly prázdnou chodbou a ozvěna mi zvonila v uších. Jsem jedním z nich, napadlo mě. Stala jsem se tápajícím mravencem.

Pomalu se šinu nekonečnou chodbou. Blížím se pomalu ke vchodu do knihovny. „Vcházejte prosím bez batohů,“ hlásí obrázek na dveřích. Prázdných skříněk je tu dost. Jenže nemůžu najít desetikorunu. Mám štěstí, někdo už přišel na to, že desetikoruna není nutná, stačí jen nechat ve skříňce kovové těsnění.

Postupuji obezřetně dál a míjím nápis „Nenechávejte si cenné věci ve skříňce. Nebezpečí krádeže.“ Polil mě studený pot. Rychle se vracím a po chvilce lomcování zámek naštěstí povolil. S velkou úlevou vytahuju foťák a věším si notebook kolem krku. Nedá se nic dělat, vcházím dovnitř s plnou polní.

Za chvíli mě potěší nápis A9. Myslím si, že jsem u cíle. Jak jsem překvapená, když se ocitnu v bufetu. „Pozor na poškozenou podlahu, nebezpečí uklouznutí,“ oznamuje nápis na dveřích. Uvnitř bufetu jí spousta mravenců a vlnobití na podlaze jim nijak nevadí. Pochutnávají si na obědě a já už umírám hlady. Snažím se nevnímat libou vůni a proplétám se mezi těmi, kteří sedí na schodech. „Obědváte takhle často?“ ptám se slečny v zeleném svetříku. „Často. Je tu málo místa a není si kam sednout,“ pokrčí rezignovaně rameny. Zajímavé. Myslela jsem, že klidné prostředí je základem dobrého zažívání každého mravence.

Na konci schodiště mě konečně čekají skleněné dveře do knihovny. Ředitelství stále nikde. Při pohledu na naházené batohy a bundy vedle vchodu konečně chápu, jak je to s těmi osobními věcmi a taškami. Taky už mám sto chutí odhodit svou bagáž do kouta. Vzdávám to.

Rezignovaně se vracím zpátky na vrátnici. Po půlhodině jsem ředitelství stejně nenašla. Jsem zpocená a přála bych si mít několik mravenčích nohou navíc. Nesměle se znovu ptám paní na vrátnici, jestli by mi neporadila přesněji. „No víte, slečno, já jsem tam vlastně nikdy nebyla, takže nevím, kde přesně to je,“ odpověděla mi roztomile paní v pruhovaném tričku. Ředitelství jsme nakonec společně našly. Ale jak se má v mraveništi vyznat cizí mravenec, když se v něm nevyzná ani ten domácí, to tedy opravdu nevím.

Doufám, že až bude kampus hotový, bude v něm minimum tápajících mravenců, kteří se nemají kde najíst. Na stěnách budou viset velké informační tabule a uvnitř se najde i nějaká lavička na sednutí. Nevěřím tomu, že by na tyhle věci v plánech nikdo nepamatoval. Asi je to jen otázka času.

Helena Čtvrtečková