V Gruzii je slušností dát si s lidmi alespoň tři panáky, říká Ladislav Zibura

Nejen o tom, jak se nenechat opít v Arménii a Gruzii, se na přednášce ve vyprodané brněnské Scale rozpovídal cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura.

Brno – Hlasitý smích se ozýval každých pár minut ze zaplněného sálu brněnské Scaly, kam opět přijel přednášet cestovatel Ladislav Zibura, alias Princ Ládík, jak si sám přezdívá.  S humorem divákům představil své putování po Gruzii a Arménii. Proč si vybral právě tyto země? Prý protože kdykoliv minete v Gruzii či Arménii nějakého člověka, chce se s vámi napít.

Ziburovo putování začalo v gruzínském městě Batumi, odkud se vydal vesničkami napříč zemí. Na cestách potkal nespočet starších přívětivých Gruzínců, kteří ho vždy rádi pohostili, ať už panáky vodky nebo typickým gruzínským pokrmem chačapuri. Chačapuri je zvláštním typem chleba se zapečeným sýrem uvnitř. Ačkoliv to místní neradi slyší, připomíná pizzu. „Ve vesnicích jsem získal dojem, že se v Gruzii lidé rodí staří, za celou dobu jsem nepotkal jediného mladého člověka,“ vyprávěl na přednášce Zibura.

Při pochodu od jedné vesnice k druhé na něj čekala spousta překvapení. Jednou po cestě našel dvě malá štěňata, která se pak snažil Gruzíncům udat. Když je nabízel poprvé, řekli mu místní, že je za něj utopí. A tak Ladislav raději vyžebral igelitovou tašku, ve které štěňata nesl s sebou. Nakonec je udal v mateřské školce. „Jedno si vzala ředitelka školky a druhé učitelka. Kdyby nekývly, asi bych je nacpal některému z dětí do batohu,“ smál se Zibura.

Bratr často Ziburovi říká, že chodí pěšky jenom proto, že nemá řidičák. Tentokrát si však kvůli neustálým dešťům Ladislav na cesty pořídil i kolo a část cesty podnikl na kole s několika košíky místo brašen a v dámským cyklistických kalhotách. V Gruzii cyklistice údajně příliš neholdují. „Jet na kole v Gruzii je jako půjčit si v Brně kolo a jet z Mendláku až na Českou,“ přirovnával s úsměvem Ladislav Zibura, který v Brně několik let žil.

Přestože v Gruzii ujel daleko větší vzdálenosti, než je ta z Mendlova náměstí na Českou, musel kolo po čase vystřídat za stopování. Začal totiž mít problémy s kolenem. „Najednou jsem díky stopování za den zdolával stovky kilometrů denně a mohl si tak vybírat nejhezčí místa,“ líčil Zibura.

Z Gruzie zamířil Ladislav do Arménie. Tam si zvládl stopnout autobus a přidal se tak ke školnímu výletu. V jižní části Arménie se rozhodl, že se podívá i do Náhorního Karabachu, země, jejíž existenci uznávají pouze tři státy.

Do Karabachu přijel stopem společně se třemi Rusy. Ti na celnici neměli žádný problém. Když se však celník podíval na Ziburův pas, řekl, že ke vstupu do země potřebuje vízum. „Odvětil jsem, že nemají žádnou ambasádu, takže jsem si o něj nemohl zažádat. A tak celník za chvíli přiběhl s vizitkou a řekl, ať si vízum obstarám alespoň zpětně," řekl Zibura. Měl tak přeci jen šanci ochutnat typickou pálenku z plodů moruše a poznat obyvatele Náhorního Karabachu. Prý jsou jako nejvtipnější štamgasti z celé hospody. Své putování po Gruzii, Arménii a Karabachu Ladislav Zibura ukončil poté, co mu začalo připadat, že tyto země jsou Česku vlastně docela podobné.

Přednášku Zibura doplňoval fotografiemi z cest, někdy i hudbou. Po představení sklidil od diváků velký potlesk, převážně díky vtipně podaným příhodám z cest. „Na přednášce Zibury jsem byl poprvé, ale moc se mi líbila, opravdu jsem se pobavil,“ řekl návštěvník David Tomeš.

Za posledních sedm let Zibura nachodil přes šest tisíc kilometrů a najezdil pár tisíc kilometrů na kole a stopem. Vášeň k pěší turistice objevil jako osmnáctiletý, kdy se poprvé vydal na pochod do španělského Santiaga de Compostela. První knihu publikoval před třemi lety. Posledním cestopisem je kniha s názvem Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.

Aneta Matyšová