V době totality se dalo v novinách číst mezi řádky

V těchto dnech si připomínáme důležitost svobody tisku. S odborníkem na dějiny médií Pavlem Večeřou z Masarykovy univerzity hledáme odpověď na otázku, zda jsou naše média skutečně svobodná.

Co je vlastně svoboda tisku?

Za Výmarské republiky (1919-1933) rozdělovali svobodu tisku na vnější a vnitřní. Vnější tiskovou svobodou rozuměli to, jakým způsobem vstupuje do médií stát. Z druhé strany vnitřní svobodou tisku pro ně bylo to, jak jsou nastaveny podmínky ze strany vydavatelů. V tomto ohledu je náš tisk standardní, patříme do té horní desítky, nemáme problém s bezpečností. Žijeme ve světě, kde se novináři nemusí bát například vraždy. Což není samozřejmé ani v některých zemích Severoatlantické aliance. Další otázkou je, jak je zaručena ekonomická rovina média. Inzerce dnes vstupuje tam, kam by třeba neměla. Další důležitou věcí je autocenzura, která každému „napovídá“, co a jak má psát.

Když byste se na svobodu tisku podíval z historického hlediska, v jaké době byl český tisk nejvíc kontrolovaný?

Musíme rozlišit dvě období, jejichž zlomem je osvícenství, které otevírá dobu moderní společnosti a politiky. Před tím bylo cílem novináře nebo tiskaře fungovat jako kronikář, pokrýt svou dobu, zachytit svůj čas. Nebyli kritičtí ke společenské přítomnosti a ani neměli tyto ambice. Tvůrci tištěných médií nespojovali události kauzálně, klouzali pouze po povrchu. S osvícenstvím se objevují časopisy, které se snažily vstoupit do zákulisí, ptát se, komu situace přinese prospěch, spojovat si kauzálně události. A také nějak obejít cenzuru, nepopudit mocné, vše ukazovat například na antických paralelách... V kontextu moderní společnosti byl ale samozřejmě český tisk pod nejtvrdším dohledem během nacistické okupace a pak za komunismu.

Mnoho lidí nevěří v nezávislost českých médií, jsou tedy v současnosti česká média kontrolovaná?

Po roce 1989 se média musela vyrovnat s politickou situací. V té době bylo společensky nosné být pravičákem a to naše polistopadová média formovalo. Vznikla určitá obava ze strany médií, aby nebyla označena za levicová, to bylo stigma. Od devadesátých let – a ono to koneckonců přetrvalo dodnes – je levice upozaďována. Například když se zvou odborníci do televize, do rozhlasu, jsou z valné většiny pravicového smýšlení. Ti levicoví jsou, myslím, pořád ještě ignorování, vytlačováni na okraj. Jen pár levicových osobností, například Alexandr Mitrofanov, dostává prostor, a to většinou jen při komentování volebních výsledků… Faktem je ta nešťastná „Klausova pětiletka“ v letech 1992 až 1997.  Utvářející se novinářská obec hned na samém začátku totálně selhala. Tam skutečně jen málo osobností dokázalo prohlédnout, co se chystá a co bude výsledkem…. Zpět ale k otázce: obecně řečeno, nebezpečím není kontrola, nebezpečím je konformismus novinářů.  

Není to zvláštní v souvislosti se směřováním výsledků voleb? Čtenáři mají opačné smýšlení než média, která sledují.

Je jedno, jak dopadnou příští, přespříští volby. Státy se udržují ideami, na kterých vznikly. To by se musela razantně změnit společenská atmosféra, aby se změnila média. Muselo by dojít k nějaké „katastrofě“, například znehodnocení peněz, hluboké hospodářské krizi, k něčemu, co by se dotklo každého. Současná krize, o které se píše v médiích, se naší společnosti v podstatě nijak výrazně nedotýká. To se spíše týká jen určitých profesí nebo regionů. Řekněme, že jsme ve fázi revize jakéhosi kvazi-náboženského vzhlížení k tomu, že absolutizovaný a generalizovaný trh všechno vyřeší. To je odkaz těch nešťastných devadesátých let.

Jak vypadaly noviny v nedávné době totality. Měli lidé nějaký důvod si noviny koupit, mohli se tam dočíst něco jiného než propagandu?

To je velmi široká otázka. Na jedné straně je studentům doba totalitarismu blízká, vzrušuje je, protože je to zkušenost jejich rodičů a prarodičů. Já bych řekl, že dnes je totalitarismus na stránkách médií prezentován na základě dvou klíčových momentů. Na jedné straně to je představa teroru, násilí a mučení. Z druhé strany je pak taková všeprostopující orwelovská mlhavost všudypřítomného totalitarismu, která tomu dává takový zlověstný nádech. Moje vzpomínka na tu dobu je prostoupena mnohem více humorem, posměchem a opovržením těmi, kdo byli nositeli normalizace a komunismu vůbec. .. Co se tištěných médií týče, představa, že byla nepoužitelná, je mylná. Dalo se v nich číst mezi řádky. Pokud člověk měl určitý trénink, daly se ty informace nalézat. Já jsem noviny čítal pečlivě a tak jsem si všímal i malých nenápadných zpráv. Nedalo se však pracovat s komentáři, ty neměly téměř žádnou hodnotu. Ta hra s interpretacemi a hledání informací v novinách však byla vzrušující. Vnímavý čtenář si z toho určité informace vybral a pak je interpretoval. Jinou věcí je, že drtivá většina čtenářů četla noviny odzadu, tedy od sportu.

Není tedy možné, že nedůvěra v média tedy přetrvává od té doby?

Ano, myslím, že to platí. Není to ale jen z  toho komunistického období, ale je to také doba protektorátu. Novináři z ní nevyšli se ctí, ačkoli všichni nekolaborovali, mnozí byli v odboji a snažili se nějakým způsobem přispět k odporu… Nadto v devatenáctém století a na počátku dvacátého století byl novinář často spojován s tím, že koho chleba jídal, toho píseň zpíval. Představa, že slovo nic nestojí, že se jen tak dá vypouštět z úst, nebo psát na papír, to vše k tomu také přispívalo. Ta nedůvěra má tedy v naší společnosti hluboký základ.

Autorka: Lenka Kružíková

Více studentských článků najdete ZDE.