Uzákonění autorizací by ničemu nepomohlo, říká soudkyně Šimáčková

Na internetu není bezpečno a lidé se musí chránit. O problematice mediálního práva a autorizací se rozpovídala soudkyně Nejvyššího správního soudu Kateřina Šimáčková.

Brno – Lidským právům se Kateřina Šimáčková věnuje více než dvacet let. Vyučuje o nich na Právnické fakultě Masarykovy univerzity a působí jako náhradnice členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva za Českou republiku. Mimo jiné vede kliniku zdravotnického a mediálního práva. Konkretizovat výstupy právě mediálního práva podle ní ale vhodné není. Takovým výstupem může být i poskytování autorizací.

Autorizace v současné době zákon nedefinuje, jsou spíš nepsaným zvykem. Jaký máte názor na jejich případné uzákonění? 

Přílišné zásahy práva do mediální oblasti, které by konkretizovaly výstupy novinářů, jsou podle mě nešťastné. Nemyslím si, že by to něčemu prospělo. Je ale povinností novináře autorizovat rozhovory nebo alespoň autenticky přenášet myšlenky lidí, se kterými se baví. Je to ovšem otázka spadající spíš do oblasti novinářské etiky a samoregulace média než práva.

A nemůže pak docházet k různým interpretacím slova autorizace? Ať už v redakcích nebo u dotazovaných.

Určitě může. Většinou se ale vedou rozhovory s osobami veřejně činnými a předpokládám, že takový člověk je schopný si s novinářem ujasnit, jakou má o autorizaci představu. A na druhou stranu, že novinář bude natolik zodpovědný a dané dohodě dostojí.

Jak by podle vás měl vypadat její ideální průběh?

Se mnou třeba dělal rozhovor Tomáš Němeček, který přesně vystihl způsob autorizace. On je známý tím, že se ptá i na nepříjemné nebo kontroverzní otázky. My jsme si spolu prostě vyprávěli a on vybral, co v rozhovoru použije. Potom mi dal k nahlédnutí a reakci koncept a já měla dvě drobnější výhrady, které upravil. Takto bych si to tedy ideálně představovala. Je to o vzájemné odpovědnosti toho, kdo dává rozhovor i toho, kdo se ptá.

Některé redakce autorizace neposkytují, ať už to dotazovanému předem řeknou nebo ne. Jiné zase zakazují novinářům nabízet je. Jak se stavíte k takovému přístupu?

Já to ze strany redakce nepovažuji za rozumné. Rozhovor bývá ve skutečnosti delší, než v tištěné verzi. A myslím si, že většinou může právě ten zpovídaný člověk pomoct vystihnout podstatu článku. Jiná věc ale je, když vysoce postavené osobě položíte jednu otázku a očekáváte jednu odpověď. Pak je potřeba převzít tu odpověď celou a není nutné se bavit o další autorizaci. Já očekávám u novináře etiku, inteligenci a schopnost pracovat s informací.

Představme si situaci, že by novinář výrok špatně interpretoval a dotazovaný se chtěl soudit. Přihlíží se k tomu, jestli redakce poskytovala, nabízela anebo novináři zakazovala autorizace?

Nevím o tom, že by v České republice někdy byl podobný soudní spor. Já osobně bych považovala za nejdůležitější, zda médium poskytlo dotazovanému prostor k uvedení věci na pravou míru. Pokud by prostor poskytlo, tak by k významnému zásahu do soukromí nejspíš nedošlo.

Autor: Veronika Gecová

Více studentských článků najdete zde.