Plavání, kolo a běh? Proč ne! Díky třiadvacetiletému Lukáši Maiwaelderovi, který je vrcholový triatlonista a student VÚT v Brně, jsem na vlastní kůži poznala, jaké to je trénovat po boku zkušeného profesionála.
Nejsem sportovní typ. Není tak složité přiznat si tuto srdcervoucí pravdu. Ale jsem člověk, který miluje výzvu. A tak když jsem si vybírala sport, který bych si chtěla vyzkoušet, vrhla jsem se do toho po hlavě.
Je sobota ráno, šest hodin a dvacet minut. Budík na mě řve zpod polštáře a dožaduje se mé pozornosti. Když jsem ho večer natahovala, byla jsem si téměř jistá, že čtyři roky na střední a vstávání v pět ráno mě vycvičily. Jaká to bláhová představa. I po jeho zaklapnutí se dobrých deset minut se přemlouvám vstát. Usmlouvala jsem sama sebe na tabulku čokolády, kterou si dopřeji večer, a už se připravuji na ten bič, který jsem si na sebe upletla. Při přípravě snídaně mi v hlavě zní Lukášův hlas. „Jím sladkou snídani. Jogurt s nějakým pečivem nebo rohlík s marmeládou." Ať je tedy po jeho. Natlačím do sebe jogurt a už za ním běžím na bazén.
Jako ryba ve vodě
„Normálně plavu tak hodinu a dvacet minut, maximálně hodinu a půl," sdělil mi můj dočasný osobní trenér. „Takových pět kilometrů. Trénujeme různé styly, ale hlavně kraul, kterým plaveme na závodech," dodává Lukáš. Plavání mi docela jde, tak to snad nebude taková hrůza, uklidňuji se, když se převlékám do plavek. Opět přicházím o své iluze. Jak se zdá, plavání prostě není moje parketa. Jsem pomalá, nemotorná a mám pocit, že se brzy utopím. I ve vodě cítím jak se potím, což je asi tak příjemné, jako když vám někdo dloube prstem do ucha. Už aby byl konec.
Mám rád jídlo a klidně si dám dva obědy
„Po plavání se osprchuju, dám si nějakou svačinu a jdu do školy. Skoro pokaždé začínám v deset, mám cvika a přednášky. Potom klasicky oběd a zase nějaké hodiny. Ve dvě si dám další oběd," vysvětluje Lukáš. Naštěstí je sobota, a tak školu můžeme vynechat. Jíme oběd a Lukáš mi povídá o tom, jak se připravuje na závody. Jestli se nějak omezuje v jídle, jak se dá zvládnout škola a náročný tréninkový plán. Také mi povídal o svých snech a ambicích.
„Když jsem v patnácti začínal, byl můj cíl umístit se na mistrovství republiky, což se mi splnilo loni, kdy jsem skončil třetí ve skupině do třiadvaceti let. Mým snem je podívat se díky sportu tam, kde jsem ještě nebyl. Lákala by mě Asie a Severní Amerika," rozpovídal se Lukáš a pokračoval o tom, jak zvládá propojení školy a sportovní kariéry. "Je to těžké. Když to chcete dělat na vrcholové úrovni, tak musíte omezit studium. Já se ale teď víc soustředím na školu. Člověk si prostě musí nastavit priority."
Mít obě nohy levé je prokletí
Po příjemně stráveném obědě byl čas na další část tréninku. Běh a jízda na kole. Už dopředu vím, že tohle bude moje definitivní smrt.
Čtěte dál na stránkách munimedia.cz.
Denisa Macečková
