Studenti cestovatelé: Domlouvat se s Číňany bylo jako hrát Activity

V Mongolsku jedli kebab z koňského masa, v Číně se s nimi kolemjdoucí fotili jako s celebritami. Na svých cestách trojice brněnských studentů potkala i Rusa, který se v roce 1968 účastnil sovětské invaze do Československa.

Brno - Prožít část prázdnin na netradičním místě se rozhodli dvaadvacetiletí studenti Masarykovy univerzity Štěpán Míšek a Lucie Kučerová. Zatímco většina Čechů míří k moři, tito turisté společně s dalším kamarádem vloni vyrazili na téměř měsíční cestu z Číny přes Mongolsko do Ruska po Transsibiřské magistrále. Cestu si plánovali rok a půl. Původně chtěli jet jen k Bajkalu. „Pak jsme si řekli, proč nenavštívit i Mongolsko. A protože je letenka do Ulánbátaru dražší než do Pekingu, rozhodli jsme se začít v Číně,“ popisuje plánování cesty Míšek.

Cesta se neobešla bez důkladného plánu. „Museli jsme si vyřídit víza a zajistil lístky na Transsibiřskou magistrálu. Ubytování jsme si předem zajistili jen dvakrát, a to v Pekingu a v Moskvě,“ poznamenává student. O zbytku cesty rozhodovali za chodu. K přespání využívali především vlak či stan. Jen občas je nepříznivé počasí donutilo hledat si nocleh.

Hned po příletu do Číny začali mít studenti problémy. „Za celý pobyt v Číně jsme narazili na jenom dva lidi, kteří uměli anglicky. Takže při komunikaci s tamějšími obyvateli jsem si připadala, jako bych hrála hru Activity. Domluva probíhala pantomimou, občas jsme něco i kreslili,“ směje se Kučerová. Číňané je však překvapili. „Na letišti prošel člen místní ochranky, odplivl si na podlahu v hale a šel dál. Netušil jsem, že se tak chovají,“ podivuje se Míšek. Také Češi zaujali Číňany. „Často za námi někdo přišel. Několikrát jsme si mysleli, že chtějí, abychom odešli. Přitom se s námi chtěli vyfotit,“ přibližuje Kučerová chování Číňanů, pro které byli Evropané raritou.

V Číně navštívili tito tři cestovatelé i Velkou čínskou zeď. „Byli jsme v úseku, kam mnoho lidí nechodí. Bohužel přišla bouřka, takže jsme se schovali ve strážní věži a nakonec jsme v jedné z nich přespali,“ popisuje Míšek. Jenže přišla další bouřka a studenti nevěděli, jestli tam mohou nocovat, takže si velmi neodpočinuli. „V noci jsme slyšeli nějaké hlasy. Mysleli jsme si, že nás jde odtud někdo vyvést, tak jsme se schovali a ti lidé si nás nevšimli a šli dál. Pak jsme zjistili, že to byli zřejmě jen nějací mladí Číňani,“ přibližuje jednu z dramatických situací Kučerová.

Především v Číně a v Mongolsku jim velké potíže činil nedostatek zásob. „Na Velké čínské zdi nám zbyl jen decilitr vody pro tři lidi na dvanáct hodin. Spotřebovali jsme tam mnoho žvýkaček. Dobře se po nich tvoří sliny,“ říká s úsměvem Míšek. V Mongolsku byla největším problémem strava. „Obědy a večeře byly jednotvárné. Krajíček chleba a pár malých koleček salámu. Jen na snídani jsme měli změnu v podobě müsli tyčinky,“ popisuje Kučerová.

Neodbytný dobrodinec a cesta s patnáctiletou řidičkou

Do Mongolska cestovatelé přijeli autobusem, do nějž Číňané naskládali spoustu krabic s textilem. Na jejich první zastávce blízko pouště Gobi jim pomohl tamější obyvatel, s kterým se domluvili německy.  Za odměnu, že jim pomohl najít ubytování, mu dali štamprli alkoholu, který vezli s sebou. „Mongolové jsou po alkoholu značně neodbytní. Takže náš dobrodinec přišel i příští den. Tentokrát i s přítelem a neustále opakoval typické na zdraví, jak jsme ho to naučili. Řekli jsme mu raději, že už nic nemáme,“ směje se Míšek. Tento člověk je pozval i na kebab. „Když se nás pak zeptal, jestli víme, co dáváme do úst, byli jsme tou otázkou lehce zaskočeni. Oznámil nám, že právě jíme koňské maso,“ popisuje zážitek s místní kuchyní Kučerová.

V Mongolsku se mimo jiné zastavili v národním parku Terelj, kde přenocovali v jurtě. „Bylo to v krásné přírodě. Všude kolem se pásli koně. Ráno mě vzbudilo takové zvláštní mlaskání. Myslel jsem si, že je to Lucka. A on to byl přitom kůň,“ směje se Míšek. V Mongolsku se přepravovali i zdejším poměrně častým způsobem cestování, tedy autostopem. „Zastavila nám patnáctiletá dívka se svým otcem. Otec mluvil rusky, dcera anglicky, takže jazyková bariéra nehrozila. Zarazilo nás, že řídí dcera. Její otec nám ale řekl, že někde se naučit řídit musí,“ podivuje se Míšek.

S Čechoslováky jsme byli přátelé, slýchali v Rusku

Do Ruska a na Transsibiřskou magistrálu se studenti přepravili vlakem. Na hranicích je však čekalo nemilé překvapení. „Přišel k nám Rus, který sbíral pasy a stránku po stránce je pročítal. S Luckou jsme neměli problém, ale Ondra byl rok předtím v USA. Rus se ho vyptával na vše. Co tam dělal, kde tam všude byl. Problém byl, že Rus nemluvil jinak než rusky, což Ondra neumí,“ popisuje Míšek, který musel společně s Kučerovou překládat, dokud Rus od jejich společníka nezjistil vše podstatné. Do vlaku následně přišli vojáci se psy, infračervenou kamerou a naprosto vše prohledali.

S armádou i nostalgickým vzpomínáním místních lidí na Sovětský svaz se tři dobrodruzi setkávali často. „Když jsme se vrátili od Bajkalu a čekali jsme na vlak, projela kolem nás souprava s tanky. Nevěděli jsme, co se děje,“ přiznává Kučerová. Tanky ale potkávali často i ve městech. Stejně jako všudypřítomné sochy Lenina. „Stesk po Sovětském svazu byl znatelný. V Jekatěrinburgu jsme požádali jednoho pána, aby nás zavedl k pomníku československých legionářů. Když slyšel, odkud pocházíme, začal hned říkat, jaké byly mezi Československem a Sovětským svazem přátelské vztahy, ale dnes se všichni k Rusku otočili zády. I my,“ vzpomíná na situaci Míšek. Setkali se také s mužem, který jim radostně prozradil, žel Československo navštívil. Jako voják v roce 1968.

Svou cestu zakončili studenti v Moskvě, kde je překvapilo oplocené Rudé náměstí. „Přijeli jsme brzy ráno vlakem. Teprve tam nám policista vysvětlil, že náměstí je přístupné až od sedmi hodin,“ popisuje Míšek. V Moskvě se cestovatelé ubytovali v hotelu a po více než týdnu se mohli vykoupat. „Předtím jsme se umývali naposledy v Bajkalu,“ dodává Kučerová.

Přesto jsou ze své cesty nadšení a s cestováním rozhodně nehodlají přestat. „Letos plánujeme navštívit Ukrajinu, Moldávii a Podněstří,“ prozrazuje Míšek. Už předtím se společně podívali do Říma, Amsterdamu nebo do Rumunska. „Nejvíce nás láká Jižní Amerika, konkrétně Bolívie a Paraguay. Na takový výlet ale musíme nejprve pořádně našetřit peníze,“ uzavírá Míšek.
Miroslav Hanus
 

Cestování po Asii a brněnská přednáška