Student vozíčkář: Nejde o bariéry, ale o lidi

Klienti, tak nazývá Martina Dörrerová mladé lidi, kterým pomáhá. Je externí spolupracovnicí Teiresiásu, střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky na Masarykově univerzitě.

Smysl pro humor Rampácka neopouští.Foto: Dana Kopecká

Spojila příjemné s užitečným. Nejenže má po celý školní rok brigádu, ale navíc pomáhá lidem, kteří to potřebují. Je osobní asistentkou studentů s pohybovým handicapem. „Svou práci mám ráda, dělám dobrou věc. Pocit, který zažívám, když vidím, že jsem někomu pomohla i na místa, kam by se sám nedostal, je nepopsatelný," rozzáří se Martina. Pro středisko pracuje již pět let. Za tu dobu dělala asistentku čtyřem vozíčkářům. Tento akademický rok pomáhá Danielovi Rampáčkovi, dvacetiletému studentovi psychologie. „Jsem spokojený, péče, kterou dostávám je naprosto odborná. Někdy ve středisku pomáhají až moc," vtipkuje mladík. Martina s ním tráví čas většinou od pondělí do čtvrtka, záleží ale na Danovi, kdy potřebuje pomoci. Obslouží plošinu, otevře mu dveře, vyndá notebook, oblékne bundu. Dělá vše, aby mu ulehčila pohyb po škole. „Hlavně zpočátku jsou všichni vyjukaní. Tím, že mají někoho u sebe, se jim situace podstatně ulehčí. Vědí, že když se jim něco stane, mohou se na nás obrátit a nemusí prosit o pomoc na ulici," pokyvuje hlavou devětadvacetiletá Martina, která dálkově studuje psychologii.

Postižení studenti mají díky Teiresiásu opravdu zázemí. V letošním akademickém roce studuje Masarykovu univerzitu téměř tři sta osob se specifickými potřebami. Středisko vzniklo před devíti lety. Jeho cílem je co nejvíce zpřístupnit vysoké školy nevidomým, slabozrakým, neslyšícím, nedoslýchavým nebo pohybově postiženým. „Co jsem vypozoroval, tak nejlépe propracovaná pomoc je pro nevidomé. Když to vidím, nebál bych se oslepnout," opět si dělá legraci Dan. Jeho veselý pohled na svět je nakažlivý. Každou chvíli se od něj a od jeho asistentky ozve výbuch smíchu.

Nebuď asistent, buď člověk

Když spolu lidé tráví tolik času jako oni dva, vytvoří se mezi nimi užší vztah. „S většinou bývalých klientů se dál stýkám. Nejde za sebou jen tak zavřít dveře. Proto s každým z nich občas zajdu do kina nebo na pivo," vysvětluje drobná žena. Jednou zaslechla, jak klient říká svému pomocníkovi po pracovní době: „Nebuď asistent, buď člověk." A s tím podle ní nezbývá než souhlasit. S Danem nedávno vyrazili čistě jako přátelé na promítání filmů festivalu Jeden svět. Byla to ale výjimka, většinou chodí ven zvlášť. Každý se svými kamarády. „Jsou chvíle, kdy si navzájem lezeme na nervy. Není se čemu divit, tolik času s jedním člověkem si žádá velkou míru tolerance z obou stran," vysvětluje Dan a Martina přikyvuje. Působí jako sehraný tým. Každou chvíli jeden druhého popíchne nějakým vtípkem. „Proč se nechceš vyfotit?" ptá se Dan. „Prostě nechci a nikdo mě nepřesvědčí," trošku se zamračí žena. „Ono možná dobře, článek má působit vzdělaně, chytře, ještě by tvoje fotka pokazila dojem," rozesměje se student psychologie.

Ze strany univerzity je vidět snaha

Vysoké školy se snaží vycházet postiženým studentům vstříc. Nové budovy jsou téměř bezbariérové. Na problémy vozíčkář narazí jen ve starších stavbách, ale i tak je podle Martiny vidět snaha. „Pořád se něco děje, podmínky se zlepšují, přibývají třeba plošiny. Mohlo by to být sice lepší, ale i horší," krčí rameny sympatická studentka. Například cesta do menzy na rektorátu je zdlouhavá. Musí se jít oklikou. „Důležité ale je, že se tam dostaneme," dodává. Ani hospod a klubů upravených pro vozíčkáře v Brně moc není. Dan si však nestěžuje. Podle něj nejde až tak o bariéry jako o lidi. Když pomohou, dostane se kam potřebuje, překážky ne-překážky. „Setkávám se z jejich strany především s ochotou. Myslím, že lidé jsou lepší, než se obecně říká," dodává přesvědčivě Dan.

Dana Kopecká