Stopaře nebereme, mohl by to být uprchlík

Na sklonku léta jsem se vydal na dvacetidenní cestu na východní Balkán, abych si ověřil znalosti ze školních lavic, vyvrátil falešné představy o evropském bohatství a poznal další kousek světa.

Jen se spacákem, karimatkou a celtou jsem se v půlce srpna vydal přes Slovensko na Ukrajinu. Podruhé v životě jsem nasál jakousi „sovětskou atmosféru” a zamířil přes půl země typickým lůžkovým vlakem do Oděsy. Ač se jedná o jeden z přístavů světového formátu a turisticky exponovanou oblast, město si zachovalo svůj historický a půvabně obyčejný ráz. O něco méně půvabně působí četnost spojů se sousední metropolí, moldavským Kišiněvem. Pouhý jeden vlak denně středoevropana poněkud zaskočí, je to však první známka měnících se standardů. 

Země, kde není nic

V Moldavsku jsem sice strávil pouhé dva dny, nifméně snad mohu říci, že internetoví rádci nelhali, když popisovali tuhle zemi jako místo, kde není nic zajímavého k vidění. Nejchudší země Evropy se potýká s vlastními tíživými problémy, na východě se od ní pokouší odtrhnout tzv. Podněsterská republika a tak těm několika málo turistům, kteří sem zavítají, opravdu nemá co nabídnout.  
Vlakem jsem odcestoval do Rumunska, respektive jeho hlavního města Bukureště. Ač bylo Moldavsko před válkou součástí Velkého Rumunska, jsou dnes tyto země úplně někde jinde. Rumunsko je členem Evropské unie a naučilo se těžit z turistického ruchu svých úchvatných velehor, do kterých jsem ostatně zamířil i já. Rumuni jsou příjemní lidé, dokladem budiž fakt, že jsem celou cestu tímto státem projel stopem. Rumunské Karpaty dostály pověstem, které o nich kolují - jsou úchvatné a dechberoucí, sám jsem vystoupal do dvoutisícové výšky poblíž nejvyšší hory Moldoveanu. I v srpnu se tady ale člověk může setkat se sněhem. 

Slunečné pobřeží i nenechaví zloději

Většinu hranice mezi Rumunskem a Bulharskem tvoří řeka Dunaj. Její překročení na monstrózním přívozu je zážitkem samo o sobě. Bulharsko se ukázalo být moderním státem s rychlými dálnicemi a velkými městy. Bulharštině nemá Čech šanci porozumět, o to příjemnější pro mě bylo, když jsem při cestě do Varny stopnul Bulhara, který už 15 let žije v Praze a mohl jsem tak po dlouhé době na někoho promluvit česky.   Na bulharském pobřeží jsem navštívil Varnu a Burgas, obě krásná a zajímavá města. Ostatně na své moře jsou Bulhaři očividně nejvíce pyšní. Při cestě přes celou zemi do Sofie jsem navštívil město Plovdiv, které se může chlubit několika antickými památkami. Při nočním odpočinku na nádraží mi tady však některý z pobudů ukradl fotoaparát se všemi snímky z cesty, což přes všechnu snahu notně zkalilo můj dojem z této země.

Stopaře nebereme, mohl by to být uprchlík

Po návštěvě Sofie, zřejmě nejmodernějšího z velkoměst regionu, jsem zamířil do Srbska, posledního státu mého vandru. Už státní hranici jsem musel překročit pěšky, a jak se později ukázalo, stopování v této zemi nebude žádný med. Zkušenosti cestovatelů stopování v Srbsku nedoporučují ani za normálních okolností, v současné migrační krizi je to však ještě horší. Já se však nevzdávám a podaří se mi dostopovat na samotný západ země a navštívit unikátní horskou železnici Šarganska osmica, která je vyhlášená po celém Srbsku a koneckonců i daleko za jeho hranicemi.

Konec stopování znamená Bělehrad, který je tou dobou už obležen stanovými městečky syrských běženců. Rozhodnu se pokračovat do Budapešti vlakem, i ten však imigranté naplní až po okraj a co na tom, že jsou z něj na hranicích vykázáni, protože nemají víza do Schengenského prostoru. Jsou jich davy, ale snaží se nedělat obtíže a dostat se co nejdál. Já se svým evropským pasem dostanu bez problémů až do Budapešti a ze zdejšího uzavřeného nádraží pak i zpět do Česka, davy lidí za kovovými mřížemi tam venku to tak jednoduché mít nebudou.
 

Martin Vertéši