Rozhovor: Záchranářský výcvik je pro psa i psovoda posláním, říká Soňa Šabacká

Štěkot psů a cinkot rolniček se ozývá několikrát týdně z polorozpadlých fabrik a rozlehlých lesů. Místo honu na zvěř, jak si mnozí kolemjdoucí často myslí, zde probíhají tréninky záchranářských psů a jejich psovodů.

Brno – Už několik let zájemci o záchranářský výcvik dochází do školy Soni Šabacké, kde se učí se svými psy vyhledávat ztracené nebo zraněné lidi. Při tréninku je cílem, aby pes, vyslaný do terénu svým psovodem, prohledal předem určenou plochu a při nálezu člověka přivolal svého pána. Po několika letech tréninku se úspěch dostaví a psí záchranář vyrazí do terénu do reálných situací.

Kdo může výcvik absolvovat?

Záchranařina je činností, která zajímá jak profesionály, tak naprosté laiky, kteří se psem chtějí něco dělat. Primárně se jí věnují lidé, kteří chtějí pomáhat ostatním. V podstatě je to poslání zachraňovat lidské životy a tak nezáleží na tom, kdo ji dělá. Dalo by se říct, že ji můžete vyzkoušet s jakýmkoliv psem, pokud mu to půjde. Samozřejmě, jsou jistá omezení, například na lavinový výcvik nemůžete poslat čivavu, která by ve sněhu zapadla, stejně tak velcí a těžcí psi budou mít problém v sutině, protože je tam třeba hodně obratnosti a lehkého pohybu.

Zmínila jste sutinu a laviny, existují i jiné typy výcviku?

Tento sport se dělí do čtyř hlavních kategorií. Učíme psy, aby uměli vyhledávat lidi v různých terénech a podle toho se trénuje. Buď hledají lidi zavalené v sutině, to bývají často rozpadlé budovy a povrchy, nebo hledají na velkých plochách, když se někdo ztratí, třeba v lese. Pak se psi učí hledat a pomáhat lidem, pokud jsou zavalení sněhem pod lavinou, anebo když se topí ve vodě.

 Je potřeba mít k záchranářskému výcviku nějaké speciální vybavení?

Ze začátku nic, ale časem si psovod pořídí pracovní a reprezentativní uniformu podle organizace, pod kterou je přihlášen. Do sutiny by měl mít pevnou obuv, svítilnu, helmu, rukavice a ochranný oděv. Pes naopak v sutině běží zcela „nahý“, aby se někde o něco nezasekl. Na sobě smí mít pouze světýlko, které se ale v případě uvíznutí rozepne. Na volné plochy nosí pes obojek s rolničkou. Pokud je hodně nepříjemný povrch, třeba popel po požáru, nasazují se psovi botičky.

V Brně se trénují hlavně sutiny a plochy, jak je sháníte?

Hledat prostory pro sutiny na trénink je těžké. I proto jsme rádi, když nám dá někdo svůj tip. Tréninková sutina musí být bezpečná, prověřená od statiků, že polorozpadlý dům na psa nespadne, že nikde neutíká plyn nebo voda. Existují trenažéry, ale ty jsou jen dva v celé republice. V Brně se dlouho trénovalo ve Zbrojovce i v reálné sutině v areálu pod Hády. Tyhle dva objekty ale dál používat nemůžeme, tak jezdíme všude možně.

Je to vůbec bezpečné?

Než se pes dostane do reálné situace, musí absolvovat mnoho tréninků, aby byl připraven na vše, na co připravit lze. Pokud je to prověřená sutina, je to bezpečné. Psovod si musí uvědomit, zda je pes na sutinu vhodný a pokud ne, nenutit ho do ní. V případě hrozícího nebezpečí se píská na píšťalku, aby se všichni okamžitě vrátili.

Kdy psa pustíte do reálné situace?

Prvně musí absolvovat výcvik a skládat z toho zkoušky. Sutinářský výcvik trvá zhruba čtyři roky, plošný tři. Když je pes i psovod připraven, skládají spolu takzvané atesty, které prověří, jestli jsou schopní absolvovat skutečnou práci v sutině.

Co nejzajímavějšího jste při výjezdu zažila?

S mým druhým psem, erdelteriérem Kendym, jsme zasahovali při zemětřesení v Alžírsku. Byla to pro mě ohromná zkušenost a zážitek. A ačkoliv to byla situace smutná, vzpomínka zůstává. Jako poctu za vykonanou práci nám pak při zpáteční cestě na palubě letadla připravili raut. To byla moje nejvzdálenější mise, jinak jsem pomáhala při událostech v České republice.

Kristýna Čermáková