Rozhovor: V Antarktidě se cítím bezpečněji než na ulici v Brně, říká studentka

Na ostrově Jamese Rosse provozuje Masarykova univerzita už deset let polární stanici J. G. Mendela. Studenti doktorského studia se mohou zúčastnit expedice a přesvědčit se, že Antarktida neznamená jen nehostinnou zemi.

Brno – První skupina letošních vědců z brněnské Masarykovy univerzity je již přes týden zpátky z Antarktidy v Česku. Na ostrově Jamese Rosse zkoumala sedmnáctičlenná výprava například ledovce, mikroorganismy a klima. „Výhoda Antarktidy je, že pokud tam člověk zanechá nějaký měřicí přístroj, tak za rok ho tam určitě najde,“ říká studentka Přírodovědecké fakulty a účastnice expedice Michaela Kňažková.

Jak jste se na výpravu na stanici Johanna Gregora Mendela v Antarktidě připravovala?

Má příprava vyplývá z výběru tématu, které chci zpracovat jako svou disertační práci na doktorském studiu na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Tím tématem jsou nivační procesy na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě. Nivace je termín pro destrukční činnosti sněhu. Jedna z podmínek pro dané téma byla strávit minimálně jednu sezónu v Antarktidě. Člověk tedy musí vědět, co chce v terénu dělat. Internet tu není, publikace s sebou nepotáhnete. Je třeba si ujasnit cíle a následně vytvořit nějaký plán, který je ovšem zčásti orientační, protože výzkum záleží na terénu a počasí.

Jaké fakulty jsou do programu zapojené?

Zapojena je hlavně Fakulta přírodovědecká. Pobyt na Antarktidě je hrazen z infrastrukturního projektu CzechPolar2, takže studenti si neplatí nic kromě vlastní výbavy. Naše expedice zahrnovala vědce z geografie, geologie a biologie, dále dva techniky a doktora. Magisterští studenti tam obvykle nejezdí, spíše zpracovávají data, která jim dovezou studenti starší. Mají ovšem možnost programu se zúčastnit, pokud se dostanou na doktorské studium a rozhodnou se zpracovávat téma týkající se Antarktidy. Stanice se snaží rozvíjet spolupráci i s jinými univerzitami včetně zahraničních institucí. Omezená je ovšem kapacita lůžek na základně. Těch je pouze dvacet a do budoucnosti se o navýšení neuvažuje. Nás bylo letos sedmnáct.

Kdy jste na výpravu odjeli a jak dlouho trvala?

Expedice vyrazila již 28. prosince. Přes Buenos Aires jsme přeletěli do Argentiny do města Rio Gallegos, kde jsme čekali na vojenské letadlo, které nás mělo přepravit na argentinskou základnu. Odsud jsme se měli vrtulníkem dostat na ostrov Jamese Rosse. Existují jen dvě cesty na ostrov. Buď vrtulníkem s Argentinci, nebo ledoborcem z Chile, kterým jela druhá skupina, která byla na ostrově dřív. Kvůli špatnému počasí musela první skupina, v níž jsem byla i já, čekat tři týdny, než se na ostrov dostala, což bylo nakonec až 20. ledna. Zpět jsme se vraceli 23. února.

Říkáte, že jste kvůli špatnému počasí museli čekat v Argentině. Jak to tedy bylo s počasím na Antarktidě?

Ostrov se nachází nad polárním kruhem, takže to není ta Antarktida v pravém slova smyslu, kde jsou běžné minus třicetistupňové teploty. Navíc jsme tam jeli v „létě“, takže převážnou část dne svítilo slunce. Někdy bylo dokonce až pět stupňů nad nulou. Zároveň je tam ale velice proměnlivé počasí. Několik dní nám pršelo, což není na Antarktidě úplně běžné. Těch dní bylo ale pár, zhruba asi tři.

Co jste na ostrově zkoumali?

V rámci expedice jsme byli rozděleni do skupin, v nichž jsme zkoumali rozdílné věci dle našeho zaměření. Rostlinní fyziologové dlouhodobě zkoumají lišejníky a předpokládá se, že letos nalezli až čtyři nové druhy. Mikrobiologové sbírali vzorky trusu tučňáků a vodu z jezer, ve kterých analyzovali přítomnost mikroorganismů. Dále také klimatologičtí výzkumníci, kteří zde mají meteorologické stanice a měří teplotu, rychlost větru a termální vlastnosti aktivní vrstvy permafrostu, to vše pak v průběhu let porovnávají.

Čemu konkrétně jste se tam věnovala vy?

Já jsem na ostrově byla za tým geografů a geomorfologie. Zkoumali jsme nivační procesy, které souvisejí s akumulacemi sněhu. Táním sněhu jsou postupně odnášeny částice materiálu a vytváří se specifické tvary reliéfu, takzvané nivační deprese. Ty jsme mapovali, popisovali jejich morfologii a zaměřovali pomocí GPS, dálkoměru a sklonoměru. Zároveň jsme odebrali vzorky regolitu, které jsme si dovezli do Brna.

Jsou pracovní podmínky v antarktickém terénu těžké?

Neřekla bych. V létě je tam krásně. Měli jsme tam tepleji než v Brně v zimě. Vodu jsme brali přímo z ledovce, ale museli jsme ji filtrovat od usazenin. Nemá v sobě žádné minerály, proto bylo potřeba doplňovat hořčík a multivitaminy, jinak hrozí, že chytnete křeče. V zimě je tu ovšem pusto. Nic se tu neděje, je tma, není voda, protože potoky netečou, ledovce jsou zamrzlé. Teploty se pohybují kolem minus třiceti.

Takže o život nešlo?

Ani zdaleka ne. Vše bylo zabezpečené. Myslím si, že je mnohem větší pravděpodobnost, že mě přejede v Brně auto, než že se mi něco stane v Antarktidě. Země je tam pustá, nikde ani živáčka, jde o čisté spojení s přírodou. Odpočinete si od shonu a každodenního stresu a naplno se věnujete výzkumu.

Domů jste se vrátila zhruba před týdnem. Co teď tedy následuje?

Nyní nás čeká v průběhu několika následujících měsíců práce v laboratořích. Budeme zkoumat například zrnitost materiálu, která se měří analytickými síty. Primárně nám jde o to, abychom zjistili, jakým tempem procesy pracují. Máme datované, kdy se daná oblast odlednila. Po ústupu ledovce začínají intenzivně působit procesy modelace reliéfu. Cílem je pak závěry publikovat v odborném časopise.

Kdy budou zhruba závěry výzkumu?

Sítování bohužel zabere hodně času, takže nás čeká mnoho práce. Nicméně v průběhu dubna se v Brně koná studentská konference, kde se budeme snažit prezentovat již nějaké výsledky.

Plánujete se někdy do Antarktidy vrátit?

Určitě ano. Začali jsme totiž u jezera Monolith monitorovat teploty půdy v okolí balvanů, u kterých dochází k třídění materiálu. V těchto místech se tvoří vytříděné pásy hornin vlivem rozpouštějícího se sněhu. Tento konkrétní proces chceme pochopit. Za dva roky se tam plánuji vrátit a pracovat s daty osobně opět na místě. Ověřím si a doplním znalosti, které k dopsání disertační práce potřebuji.

LENKA JEBÁČKOVÁ