První ferrata je ta nejdůležitější

Všeznalá Wikipedie definuje ferratu jako cestu v náročném horském terénu vybavenou jistícími lany, železnými stupačkami, případně dalšími pomůckami. Co to ale ve skutečnosti znamená, si musí každý zkusit sám.

Vyhled z Ferraty Merlone na Tre Cime.Foto : Archiv autorky Nejsem žádný horolezec, jednou za čas si zajdu na bouldering nebo na cvičnou stěnu. To je asi všechno. Dost mě tedy zaskočilo, když mi přítel sdělil, že část letošních prázdnin strávíme v Dolomitech, kde absolvujeme „nějaké ty ferrátky“, jak je s láskou v hlase nazývá. Popravdě řečeno jsem ani úplně přesně nevěděla, jak si mám tu „ferrátku“ přesně představit. „To je v podstatě taková turistika v horším terénu, takže se místy musíš jistit, ale jinak nejde o nic složitého,“ vysvětloval mi přítel, který je opravdu odborník na přesvědčování mě ke všemu, co bych sama nikdy nedělala. Když na mě pak o měsíc později ve výšce asi tisíc sedm set metrů nad mořem navlékl sedák a k němu připnul ferratový úvazek, ztěžka jsem polkla. Teď už bohužel nebylo cesty zpátky. Měli jsme jít ještě kousek hezky turisticky, a až pak se dostat k ferratě. Tenhle poslední turistický kousek se mi podařilo bravurně natáhnout. Šla jsem co noha nohu mine a délka mého kroku se ještě zmenšila, když jsem před sebou viděla kolmou stěnu, po které se pohybovalo několik barevných mravenců. Tohle nemůže být ono, proběhlo mi v hlavě. „Koukej, už je vidět, kde půjdeme,“ sdělil mi přítel s neskrývaným nadšením a já se zastavila úplně.

Po těle se mi začala rozlévat vlna paniky a ruce i hlas se mi začaly nebezpečně třást. Chtěla jsem něco říct, ale přítel mě nenechal klást odpor a dotáhl mě k prvnímu jistícímu lanu. Naposledy mi vysvětlil, jak mám přepínat karabiny na jistících lanech a začal stoupat. Nešťastně jsem si prohlížela ferratový úvazek. Tyhle dva provázky s karabinkami mi měly zachránit život, když spadnu. Zhluboka jsem se nadechla a zacvakla první karabinu za lano. Prvních pár metrů to šlo dobře. Ferrata totiž začínala z údolí, a proto jsme pod sebou neměli moc velký spád. To se ale samozřejmě postupně měnilo. Znám jednu dokonalou nepřímou úměru: čím výše na skále jste, tím menší je vaše odvaha. A pokud chcete svou odvahu ještě zmenšit, tak se občas mrkněte nad sebe, kde v kolmé stěně visí sedmdesáti metrový žebřík, a představte si, jak za pár minut na tom žebříku budete viset ještě vy. Jistící lano jako by mi přirostlo k dlaním a můj pohled utkvěl na žebříku. Zalila mě další vlna paniky. „Jestli máš strach, tak se můžeme klidně vrátit,“ přívětivě se na mě usmál přítel. Tak to teda ne. Já se nevzdávám. I kdybych tady měla umřít, tak se podívám na vrchol. Přestávám myslet na všechno kolem sebe a zarytě přecvakávám karabiny z lana na lano. Sem tam mě předběhl německý šedesátník s jakýmsi podomácku vyrobeným lanem s karabinkou, které mu sice visí u pasu, ale zásadně jej nepoužívá. Vždycky se na něho nevěřícně podívám, a pak se zahledím do pár set metrového spádu, který se pode mnou otvírá. Sice se bojím už trošku méně, ale odepínat se rozhodně nehodlám. Po třech žebřících se z ničeho nic začne strach vytrácet úplně a já už nevěnuji svůj pohled jen ocelovým lanům, ale rozhlížím se kolem sebe. Je nádherný den, sluneční paprsky se lámou na vrcholcích hor, v údolí se valí mraky a je cítit svěží vzduch. Naráz mi nevadí koukat se pod sebe. Strach je nadobro pryč a já si vychutnávám jeden z nejúžasnějších pocitů, co jsem kdy prožila. Svou první ferratou jsem se dostala do výšky 2 788 m n. m. na vrchol Cima Cadin d´ Nord Est. Za ten týden v Dolomitech jsme jich stihli ještě několik, ale na těch dalších jsem se už téměř nebála a sem tam jsem i já vynechávala jištění jako němečtí důchodci. Kateřina Smolová